BHD

Tak jako se vracejí dobří holubi, jezdí strážníci poměrně pravidelně na některé adresy.

Jednu takovou destinaci tvoří domek věkovitého páru. Čas od času jeden či druhý zůstane na podlaze (letos již potřetí) a životní partner nemá ani svaly ani čáry, aby ho dostal zase vzhůru. Pak prsty zmáčknou kolonku „oblíbené“ na mobilním telefonu a rty přivolají na pomoc strážníky. Ti sice také nemají čáry, ale svalů se u nich najde dost (kde nejsou svaly, tam je vytříbená technika). Další žádost však měla nečekané vyústění.
Dva dny po posledním výjezdu, kdy stařenka skončila po pádu v nemocnici, se na stálou službu opět obrátil starý známý s osmi křížky na krku a požádal o pomoc. Kvílení větru v telefonním sluchátku rvalo muži slova od úst, takže bylo volání krapet kouskované. Zaznělo něco jako vrána dole, vrána dole. Na moravskou variantu kultovní hlášky o sestřeleném černém jestřábovi to nevypadalo, zvláště, když muž větrně dodal, že poryv vichru srazil tu starou vránu a on ji nemůže zvednout. Ačkoliv bylo strážníkům trochu divné, kterak se manželé titulují (mohlo to však být i horší), usoudili, že je manželka zpět z nemocnice a vzhledem k vetché postavě neustála běsnění živlů.
K domku tedy vyjela hlídka, aby poskytla náležitou asistenci a zkontrolovala zdravotní stav dotyčné. Po příjezdu strážníci zjistili, v čem je zakopaný pes. Pochopitelně obrazně. A modří již také vědí nebo alespoň tuší. Vrána nebyla vránou, a tudíž ani kódovanou manželkou, alebrž bránou. Konkrétně bránou od garáže, kterou skutečně potměšilý závan větru přibouchl takovou silou, že s ní stařík nebyl s to hnout.
Když už tam hlídka byla, zachovala stoický klid a s výrazem blafujícího pokerového hráče vzpurnou bránu uvolnila.