Některá místa zkrátka přitahují určité druhy případů. Lihovinová sekce v obchoďáku láká notorické zloděje (nebo zlodějské notoriky) jak díra po suku u dívčích šaten oko vilníka. Zákazy zastavení vábí řidiče, kteří snad věří pověře, že kdo se tam s autem nepostaví, tomu se…no, nebude se mu dařit. A hřbitovy, hřbitovy z nějakého nadpřirozeného důvodu poutají pozornost psů. Již po několikáté vyjížděli strážníci prověřit oznámení, jehož ústřední dvojicí bylo místo posledního odpočinku a rozverný chlupatý útěkář. Jako v posledním případě.
Den se sotva přehoupnul do druhé poloviny a na služebně se kouřilo z různorodých poledních pokrmů od svíčkové s pěti knedlíky, až po čínské nudle na kari (podle stupně zadanosti jednotlivých strážníků), když svědkyně nahlásila, že kolem hřbitovní zdi pobíhá bezprizorní pes. V tu chvíli se setřely rozdíly v chutnosti pokrmů a hlídka vyjela prověřit situaci a případně sjednat nápravu. Když dorazila na místo, skutečně zahlédla psího pubescenta, který dělal to, co omladina obvykle dělá a před čím vždy varujeme – posílal za chůze SMS (sdílená močová sdělení). Jakmile zahlédl uniformovanou dvojici, jal se hodnotit situaci. Pohledem přeměřil bezpečný osobní prostor mezi vetřelci, mrknutím za sebe zkontroloval únikovou trasu, načež si přidřepnul a demonstrativně vyplázl jazyk. Následně využil výsledků tisícileté domestikace a zvednul jedno obočí, přičemž byly téměř slyšet jeho myšlenky: „Tak co teď, hoši, he?“
Strážníkům v tu ránu bylo jasné, že odchyt nebude jen tak. Jeden z nich se rozhodl vzít břímě odpovědnosti na sebe. Lehce si přidřepnul, protřepal dlaně jak pistolník před finálním soubojem a očima sledoval tlapky soka. Napjaté ticho přerušila až nervózní hrdlička sedící na hřbitovní túji, která již neunesla sílu okamžiku a z jejího hrdla vyšlo tiché „vrků“. Pak s o něco hlasitějším „plop“ pokálela zídku. Hned po tomto činu se ozvalo dvakráte šest rychlých třesknutí. To opakovaně dopadly dlaně na strážnická stehna. Jakoby na to chlupatý desperát čekal, vyrazil vstříc strážníkům a s přehledem je odchytnul (pak, že to nepůjde). Ocasem přitom krájel vzduch jak flankýrující kozák křížený s hrochem značkujícím si teritorium. Když se dost vydováděl a zneuctil poslední část uniformy, naznačil hlídce, aby ho následovala. Společně pak došli až k nedalekému domu, kde za plotem na strážníky zírali dva stejně nevycválaní psí sourozenci.
Zatímco hlídka dumala, jak uprchlíka dostane bezpečně domů, protože cestu ven sice našel, ale zpátky už mu to moc nešlo, dostavila se shodou okolností starší dáma, která uvedla, že má od zahrady klíče, anžto je příbuzná s majitelkou. Zatímco hořekovala nad tím, jak je možné, že se ten nezdárný pes dostal na ulici (což byla fakt záhada, neboť plot byl bytelný), tvářil se dotyčný tak nevinně, že i Ghándí by vedle něj vypadal jako člen motorkářského gangu. Když se otevřela branka, vkráčel na dvorek s výrazem naprosté nadřazenosti a užíval si obdivných a trochu závistivých pohledů zbytku psí party.