Zvony po staletí vstupovaly do lidských osudů a vyzváněním často varovaly před blížícím se nebezpečím. Ale když to někdo přehnal, dokázaly dostat zvoníka do řádných problémů. Nechvalným příkladem byl tělesně znevýhodněný a platonicky milující Quasimodo, který byl mimochodem hluchý jako poleno, takže tahal za zvony hlava nehlava, respektive ruka neruka. Mohutné zvony Klaus a Bernard zase přivedly kostelníka Kreuzmanna na vídeňské policejní komisařství, kde musel čtyři dny vysvětlovat, proč zvonil tak hlasitě, čehož využil rafinovaný zloděj ke krádeži zlatého přívěšku k hodinkám, než ho usvědčil národní velikán JC. Zloděje, ne kostelníka. Dnes jsou alternativou k bronzovým chlapákům v kostelních věžích poněkud zamindrákované domovní zvonky. Přesto i ony dokážou leckomu pořádně zavařit. Své by o tom mohl vyprávět muž, který v opilosti hrál na tlačítka domovních zvonků, jako na obří cihlový akordeon. Toto představení pochopitelně obyvatele domu příliš neocenili a o ukončení produkce požádali strážníky. Ti po příjezdu na místo alternativního hudebního čísla nalezli ovíněného cizince. Při kontrole jeho dokladů došlo k menšímu zádrhelu, když se ukázalo, že žádné nemá. Zato měl příkaz k opuštění naší rodné hroudy. Vzhledem k tomu, že mu na to zbývalo ještě několik dní, byl proklepnut cizineckou policií a po vyřešení přestupku propuštěn. Ukáže se na jak dlouho.