Z televizních obrazovek začala po zpravodajství z děsivých dopravních nehod a jiných katastrof, z nichž chyběla snad jen zombie apokalypsa, domácí atmosféru pomalu uklidňovat koťátka a borec na konec. Pohodovou poslední chvíli před pádem na dno pokleslé televizní zábavy však narušoval řev a hulákání, které patřily známé tváři. Konkrétně bývalému manželovi. Ten se domáhal vstupu do bytu nejen křikem, ale i usilovným zvoněním, za které by se nemusela stydět ani platonicky zamilovaná a fyzicky znevýhodněná obsluha zvonů z Notre-Dame, když tedy ještě katedrála měla věže. To pochopitelně nerad viděl a slyšel současný mužský obyvatel bytové jednotky a požádal o zákrok strážníky. Když hlídka dorazila, jal se ji zvoník zasvěcovat do svého problému. Sdělil, že bývalá zákonná choť dlí v bytě s chlapem, a to bez jeho souhlasu. Tedy bez exmanželova souhlasu, protože současný partner je tam dobrovolně, což si hlídka ověřila. Dále uvedl, že pár využívá jeho polovinu bytu, na kterou má nárok a nesouhlasí vlastně ani s užíváním té druhé poloviny. Z opačné strany se strážníci dozvěděli, že bylo majetkové vyrovnání vyrovnáno, a to vyplacením ideální poloviny, čímž pominul mužův nárok na cokoliv z bytu. Movitého, nemovitého, živého i nemrtvého. Na tento argument neměl zvoník co dodat a po pochopení, že ve třech se dáma nehraje, odešel. Činžák se tak mohl ponořit do víru víkendových estrád a hádat, kdopak se to skrývá za růžovou tváří Luise Armstronga. O dvanáct hodin později se, světe div se, situace opakovala. A pak znovu a znovu. Zde se jednoznačně v praxi potvrdila definice lidské hlouposti, jako opakování téže činnosti, s očekáváním jiného výsledku.