Tak jako není malých rolí a takové emotivně zahrané křoví dokáže dát divadelnímu kusu tu správnou šťávu, není ani malých pomocí.
Bylo horké pozdní odpoledne a dlažba stále sálala jako tváře fanynek na koncertě Luneticu, když se na služebnu dostavila posmutnělá dáma v letech. Otřela retro kapesníčkem s monogramem krůpěje potu a jala se svěřovat s nesnází, která ji potkala. Před pár okamžiky se vracela z nákupu a plánovala použít svůj bicykl, který předtím z bezpečnostních důvodů uzamkla bytelným zámkem na náměstí. Ke svému zděšení však zjistila, že zámek s klíčem odmítl spolupracovat. Klíč šel dovnitř i ven, leč rotovat, byť jen o pár stupňů, prostě nehodlal. Požádala proto strážníky, zda by jí s touto mrzutostí nepomohli a zlovolnému kusu kovu nedomluvili.
Když hlídka přijela ke kolu a prohlédla zámek, nedávala věkovité ženě příliš nadějí, jelikož ochrana proti zlodějům byla jen o krapet mladší než ona. A to se dáma narodila v horkém poválečném létě. Přesto, nebo právě proto, vzniklo mezi ženou a zámkem téměř citové pouto. Bohužel klíč trval na svém a souhlasil jen s penetrací. Když dáma zahlédla vážné strážnické tváře a pákové kleště v jejich rukách, zalapala po dechu. V tu ránu situace připomněla scénu, kdy se poručík Dunbar, později proslavený svými tanečními kreacemi s vlky, odmítl vzdát své nohy.
Strážníci se nakonec rozhodli dát zámku ještě šanci, aby se rozdělil ve dví bez pomoci ocelových čelistí. Dopřáli mu notně maziva, což pro něj byla zjevně naprostá novinka, načež s kluzkým prostředím seznámili i klíč. Trvalo to dalších několik dlouhých minut, během kterých se klíč vrtěl jak chromá tanečnice samby, než se ozvalo tiché lupnutí a kolo bylo osvobozeno.
Hlídka posléze provedla na mechanismu poslední nezbytnou údržbu, po níž již spolehlivě cvakal jako zuby podezřelého číslo jedenáct - univerzálního dědice Arnošta Sýkorky. Ženinu tvář proťal široký úsměv a se slovy díků šlápla šlapkami do šlapek. Nakonec se tedy opět potvrdilo, že kdo maže, ten jede.