V některých chvílích nepomůže strážníkům ani sebelepší výcvik a prostě neví, co udělat. Město již nekompromisně halila tma a odpolední pijáci pomalu přepouštěli zahřátá místa v hospodě noční směně, když ke strážnici (rozuměj budově, nikoliv ženě v uniformě) přiklopýtal muž. Stálou službu upoutal ladnými pohyby tanečníka, jehož každá půle těla však tančila jiný tanec. Levá sambu a pravá odzemek. Johnny Castle by při pohledu na něj nadobro pověsil tancování na hřebík v koutě přímo nad sedící Baby.
Taneční kreace byly sice poněkud narušeny nečekanou přítomností schodů, nicméně muž se překvapivě rychle přizpůsobil a jeho pohyb získal foxtrotový rytmus. Slow, slow, quick, quick, slow. Poté přišla nezbytná pauza, během níž vedl sám se sebou ve vší počestnosti, a bez jakýchkoliv lascivností, zdvořilostní konverzaci a po oddechu pokračoval ve výstupu. Když konečně po pár minutách zdolal všech sedmnáct schodů plus podestu a překonal podlou překážku v podobě dveří, které se zrádně otvíraly jen na jednu stranu, dorazil k okénku vedoucímu do útrob operačního střediska. Následovala otázka službukonajícího strážníka, čeho že si za svůj úctyhodný výkon žádá a v čem mu může být nápomocen.
Muž chvíli pozoroval uniformu naproti sobě, pak si dodal odvahy, popotáhl a lakonicky prohlásil, že nechce jít domů, protože tam číhá zlo. Nenechal prostor dalším otázkám, ladně se otočil na patě (nebo zavrávoral, záleží na tom, kdo by to popisoval) a vydal se na cestu zpět. Přišel další nerovný souboj s dveřmi, které se stále otevíraly jen na tu jednu stranu a pak již jen schody. Přes jeho veškerou snahu vložit do rytmu nějaké to slow, byl sestup složen především z quicků.
Během zdolávání schodů během opět konverzoval, leč tentokrát by se rděl i dlaždič. Nakonec zmizel v tmách a překvapení strážníci se tak nedozvěděli, zda muž koupil dětem panenku Anabel nebo přijela tchyně.