Nevinnost, iluze, den po pořádné pařbě i klíče od pásu cudnosti. Ztratit ale ulici, to už chce pořádnou porci smůly. K polednímu nechybělo mnoho, konkrétně třicet devět minut, když na stálou službu zavolal zkroušený muž. Se specifickým úsporným přízvukem požádal o pomoc se ztracenou ulicí. Následně začal odsekávat informace o tom, že zavítal na Hanou z rázovitého kraje a někde zaparkoval. Když si vyřídil, co potřeboval, zjistil, že Přerov není Ostrava a začal bloudit jak Holanďan. Jen bez lodi a moře. Čím byl přesvědčenější, že poznává místa, kudy šel, tím se dostával dál a dál, takže nakonec zůstal bezradně stát mezi rodinnými domky kdesi na periférii. Dodal, že se raději už ani nehne, bo by skončil kajsi v p…, no, zabloudil by ještě více.
Strážníci neváhali a za chvíli už stáli u oživlé sochy muže s trucovitým výrazem, těkavým pohledem Ramba v laoské džungli a s tikem, za který by se nemusela stydět ani třídní učitelka Maxová z chlapecké třídy obecné školy. Hlídka začala zjišťovat, co muž vlastně ví, čehož vpravdě nebylo mnoho. Uvedl, že zaparkoval vedle jiných aut (což byla téměř bezcenná informace) a pak šel kus pěšky (ani tento poznatek nepřinesl příliš nových stop). Strážníci s ním proto začali detailně probírat, co vše si vybavuje ze své pouliční pouti.
Muž okamžik přemýšlel, načež upřesnil pár drobností – při přecházení silnice se podíval doleva, doprava a zase doleva, kouknul na sympatickou slečnu v kostýmku z elastického žakáru se psem v pleteném overalu, dokouřil cigaretu a odhodil špačka (nedopalek, nikoliv opeřence, není barbar), vzal si žvýkačku, vrátil se pro odhozeného špačka, anžto se na něj díval dost ošklivě jakýsi senior s holí, minutku pozoroval kývající se kýčovitou kočku asijské provenience za oknem domu s břízolitem a obdivoval panoráma sádrového trpaslíka s muchomůrkou v jedné předzahrádce. Jelikož ani tento soubor detailů nevnesl do temnoty příliš světla, naložili strážníci muže do auta a vyrazili na obhlídku.
Po pár zatočení volantem dotyčný zařval tak nadšeně, že jen letité zkušenosti pomohly strážníkům zachovat důstojnost. Byli na místě. Pouhých dvě stě šest a půl metru vzdušnou čarou, tři minuty a dvě ulice od místa, kde muže naložili. Když drsný havíř zahlédl svého plechového miláčka a zjistil, že trauma odloučení končí, zalily se mu oči slzami a dojatě hlídce poděkoval. Ještě notnou dobu seděl v autě a vstřebával zážitky, než se konečně vydal na sever. Pár minut strážnického času a kolik to udělalo nefalšované radosti.