Jsou věci mezi nebem a zemí, a i kdybyste nakrásně chtěli, tak je úmyslně nikdy nedokážete. Krásný letní podvečer. Slunce se již nesnaží vytvořit z dutiny lebeční přírodní Papinův hrnec a přeměnit mozek na klokotající šedé pyré. Betonová parkovací plocha na střeše obchodního domu sice ještě žhne a vrací nasyslené teplo, ale občasný vánek tomuto horku odvážně vzdoruje a rozptyluje ho jako vnadná stopařka řidiče. Blížíte se ke svému vozu obtěžkáni nákupem a bombardováni přemírou informací drahé polovičky a hejna štěbetajících čtvrtin (třetin, desetin). V lehkém transu se spokojeně usmějete, když váš plechový miláček na přivítanou hlasitě cvakne zámkem a otevře se. Úsměv však nabere podobu, jakou má obvykle po snězení půl kila kubánských pomerančů a pohledu na doplatek za energie. Auto, co jste odemkli, nejen, že není stejné značky, ono ale hlavně není vaše. A aby toho nebylo málo, spustí se přitom poslušně okénka, aby se uvnitř hezky vyvětralo. Přesně tohle zažil mladý muž (jen bez štěbetajícího potěru). Jak už to tak bývá, v tu chvíli auto odmítlo neznámého klíčníka poslouchat a povolně si tam stálo, jako lehká děva na západní hranici. Poctivý nešťastník nejprve držel u zpupného vozu vartu, ale když se právoplatného majitele nedočkal, obrátil se na strážníky. Ti nemuseli pasivně čekat, ale pustili se do aktivního pátrání, které bylo, jak důvtipnější jistě tuší, úspěšné. Vlastník si po příchodu pro jistotu vůz zkontroloval a uzamknul, načež se všichni hlavní aktéři za nechápavého kroucení hlav rozešli po svém. V dobrém. Poučení pro příště – dejte pozor, kam co strkáte, protože když to není vaše, jsou z toho komplikace.