Některé výjezdy jsou plané jako zbožné naděje ortodoxního fanouška Vatikánské fotbalové reprezentace, že jeho tým přestřílí Barcelonu (myšleno gólově, neboť hrající členové Švýcarské gardy a policisté mají jistě lepší výcvik než profesionální fotbalisté).
Do přelomu dne chybělo pouhých čtyři sta deset minut, když operační středisko přijalo telefonní oznámení. U volajícího se snoubila melodičnost hlasu Darth Vadera a vyžilé barové tanečnice z havířské hospody. Kašlání, nejasné mumlání a patní chrchlání bylo tu a tam prodchnuto světlými chvilkami srozumitelnosti, z nichž stálá služba vyhodnotila několik klíčových slov: zdravotní problémy, nejasnou žádost o pomoc, ještě nejasnější adresu a třetí stupeň nejasnosti, tedy nejnejasnější příjmení. Následně muž (nebo žena s hodně drsným hlasem) zavěsil.
Odpovědí na zpětné volání byl jen vyzváněcí tón a naprosto zbytečná informace mobilního operátora, že volaný hovor nepřijímá a bude fajn to vyzkoušet později. To by nikoho nenapadlo. Nicméně to již ulice protnula siréna a na místo svištěla nejbližší hlídka. Po příjezdu začali strážníci procházet partaj po partaji. Jeden shora a druhý zezdola v naději, že dříve či později někdo z nich inkriminovaný byt najde. Žádný z obyvatel však ani vizuálním zdravotním stavem, ani projevem neodpovídal hledanému hlasu, avšak jak se tenčil počet potenciálních osob hodných k záchraně, tak se navyšoval počet indicií a relevantních zvěstí.
SIS – sousedská informační služba se shodla na tom, že volajícím bude jeden z nájemníků, který dle citace „dost chlastá, hulí a kašle“. Hlídka se proto přesunula k označeným dveřím a zkusila kontaktovat osobu uvnitř, avšak bez odezvy. Stálá služba na základě předchozí nezištné rady opětovně zavolala na příslušné číslo a světe div se, úspěšně. Hlas na druhé straně sluchátka (o poznání méně ukašlaný, leč stále poněkud mdlý), sdělil, že jeho vlastníkovi nic není, nic nepotřebuje, otvírat nebude a už si odkašlal. Vše završil obrozeneckým pozdravem „Zdar!“ A jak jinak, zavěsil.