Přijít na vlak do Yumy jedenáct minut po třetí, mohl by Ben Wade děkovat fortuně za přízeň, na rozdíl třeba od takového Samsona Lenka, kterého v devět hodin dvacet pět na prázdném peronu štěstí definitivně opustilo. Ani on na tom však nebyl tak špatně jako rodinka v Amityville, kterou měl čekat ve tři patnáct dost nepěkný konec. A takový pubescentní pyrotechnik Ludvík Čtrnáctý dokonce v knize plánoval detonaci na šestou a ve filmu přišel už o hodinu dříve. Podobně magické číslo zaujalo stálou službu, která sledovala kamery.
V 04:40:04 si všimla postaršího týpka, který si zjevně příborákem čerstvě vyholil podpaží, na zklidnění kůže použil sprej značky Eesti piritus,a navíc si tam choval rodinku zablešených ježků. S postojem vánočního smrčku tvaru A a poskakováním, jako by se mu do trenýrek zatoulala tarantule a on ji chtěl setřepat do ponožek, obcházel kolem návštěvníků nočního baru, kteří se šli nadýchat čerstvého povětří. Tu a tam do někoho strčil, hned zase mával rychle a zběsile rukama. Jelikož kamera přenášela pouze obraz, byla nepatrná možnost, že pouze odháněl moskyty a plácal ty vytrvalé, které hostili hosti. Nicméně reakce plácaných obětí rozhodně neodpovídala definici vřelé vděčnosti. Buď měli k moskytům osobní vztah nebo tam žádní nebyli.
Dříve než se na scéně objevily viditelné krůpěje krve v množství větším než malém a vše přerostlo z drobné potyčky do pořádné rvačky, byla na místo stažena nejbližší hlídka. Přítomnost uniforem zklidnila nejen situaci, ale zjevně i mužovo podrážděné podpaží, neboť celkem rychle odježkoval a připažil. Případ měl i přidanou hodnotu, neboť si muž během svého neandertálského haptického vystoupení našel pár nových kamarádů, kteří přislíbili, že se o něj postarají. A jak řekli, tak udělali.