Autobusové nádraží v noci obvykle zeje prázdnotou jako dobrovolná prázdninová brigáda na školním pozemku.
Od odjezdu posledního busu, zvaného bezpočet let „divadelňák“, ačkoliv již dávno žádné milovníky umění neodvážel, uplynulo pár (jako dvě) hodin a první ranní ještě ani nezačaly zahřívat motory, když strážníci prováděli rutinní obhlídku osiřelých nástupišť. Zaujal je především jeden perón (nikoliv Juan) a na něm lavička. Na inkriminované sesli v tu chvíli seděl muž. Na tom by nebylo až tak nic zvláštního, neboť od toho tyto mobiliáře jsou, avšak chlapík se vehementně snažil stát se součástí lavičky a tvářil se přitom jako bizarní chrlič.
Když splynutí nevyšlo, pokusil se postupně propasírovat skrz šprušle jako lidská plastelína a vynakládal maximální úsilí, aby se jeho bulvy distančně nesetkaly se strážnickými, přičemž těkal očima po jednotlivých účastnících lampového hmyzího potlachu. Dosáhl však pravého opaku a přitáhl pozornost ramen zákona se stejnou jistotou jako nahnilá bluma octomilky.
Když jej hlídka oslovila, snažil se mumlat jako Tóma Hluchoněmec, ale nebylo mu to nic platné. Z neškodného prosťáčka prodávajícího talismany a škapulíře volně přešel do alter ega v podobě protřelého Zutry a sofistikovaně dál mlžil. Všechno marné. Na rozdíl od zapadlé imaginární karpatské vísky zvané poeticky Vyšné Vlkodlaky, kde se mohl uprchlý renegát bez problému skrývat mezi důvěřivými venkovany takřka bez rizika objevení, padla v hanáckém středoměstě kosa na kámen poměrně rychle.
Poté, co hlídka zadala tu správnou totožnost do přístroje, zazářil alarmující rudý nápis značící, že šlo o osobu, která tu neměla sedět, protože měla sedět. Stačilo hledaného již jen zabalit, převázat a předat na příslušné oddělení. Inu, každá cesta někde končí.