„Tati! Jsou tady Rusové. Co? Co? Tak jim řekni, že hned přijdeme, ať počkají, no. To je vůl, ten Boris, co?“ Kdo by neznal jednu z mnoha kultovních hlášek neméně kultovního filmu. A tato replika poměrně vystihuje jedno z telefonních oznámení, které přijali strážníci. Již od časného rána brázdily azurovou oblohu nad městem velké letouny. Tu a tam zazvonila na stálé službě tísňová linka a službukonající strážník musel rozhořčeným stěžovatelům složitě vysvětlovat, že skutečně nemáme síly ani prostředky k sundání těchto aeroplánů z nebe, nehledě k tomu, že dopravními prostředky se zabýváme téměř výhradně na pozemních komunikacích, což, jak z přídavného jména vyplývá, troposféra není. Poslední telefonát však labužnicky umístil pověstnou rudou třešinku na dort. Z druhého konce sluchátka se ozval emotivně zabarvený ženský hlas se zřetelným východním přízvukem. Strážnickému uchu dopřál sdělení, že na pole u nedaleké vesnice houfně seskakují výsadkáři. Volající projevila nepokryté obavy, jestli nedošlo k ruské invazi. Stálá služba musela využít veškerého umu a empatie, aby dotyčné vysvětlila, že se jedná o cvičení, a když už někdo vyskočí z letadla, musí zákonitě dopadnout dolů, přičemž je lepší, když je to s otevřeným padákem. Dále ji ubezpečila, že ani jejich vesnice ani naše město není cílem okupačních paradesantních jednotek, ačkoliv jsme si strategického významu obou destinací vědomi.