Zatímco Mrakoplaš plně využíval výhod Zavazadla vyrobeného z Myslícího hruškovníku, které se samostatně přesouvalo pomocí stovek nožiček, musí si našinec mnohdy vystačit se čtyřmi kolečky a čtyřma nohama. Neužije si sice tolik zábavy s polykáním nepřátel a žehlením spodků, ale i tak se s pár kolečky navíc nenudí. Přesně tuhle myšlenku měli na mysli dva školou povinní jinoši, kteří využili proutěného nákupního povozu k dovádění.
Tento počin se však nelíbil letité dámě, která na jejich počínání upozornila strážníky s tím, že nezvedenci řádí jak tlupa gremlinů po návratu z deštného pralesa, přičemž jezdí po ulici ve vozíku, ve kterém by se měl vozit pouze nákup. Když strážníci dorazili na místo, skutečně zahlédli vozku i tlačného dvounohého teplokrevníka, kterak brázdili chodník jak Mad Max australskou pustinu. Na rozdíl od literárních hrdinů neznělo městem vlastenecké provolání „Na Bělehrad!“ ani lakonické „Na Plzeň, Vávro. Na Plzeň“, ale prosté „Jeď, voe. Uíííí.“ Po spatření služebního auta vozík prudce zastavil a vozka v tu ránu vypadal jako Hellraiser.
Pohon se okamžitě hotovil k útěku, nicméně pasažér byl bohužel zapasován za mřížemi jak ježura v síťovce. Úprku navíc bránila skutečnost, že se mu zachytla bota za rebelsky rozvázanou tkaničku, což je znak, kterým se honosí mládež napříč věky od prvních onucí z mamutího chobotu až po dřeváky (které tkaničky sice neměly, ale kdyby ano, tak by byly rozvázané). Jeho druh ho nehodlal nechat v drátěné pasti samotného, co kdyby ho snad napadlo si nohu s tkaničkou uhryzat a zůstal s ním až do hořkého konce.
Poté, co se jinochovi podařilo vystoupit, přidal se k parťákovi a unisono se snažili tvářit zkroušeně. Hlídka jim vysvětlila, že pro bezpečnou jízdu potřebují helmu, protože mají sice tvrdé hanácké palice, ale oproti dlažbě jsou pořád jako ředkvička vůči bucharu. Vzhledem k tomu, že nebyl poškozen, odvezli páni kluci vozík zpět k obchodu a slíbili, že si najdou jinou zábavu, čímž byla celá záležitost vyřešena.