Vypouštění osob zpoza hřbitovních zdí dělají strážníci běžně a letos mají na kontě již několik osvobozených živáčků, kteří trvali na tom, že mezi rovy nepatří. Rozbíhající se statistiky si okořenili i jednou záchranou ze záchodků, nicméně zatím poslední případ se těm předchozím poněkud vymykal.
Krátce po zahájení ranní služby se na operační středisko obrátili přespolní kolegové s prekérní situací. V jejich městečku nasedl do autobusu studentík a vyrazil do školy. Do cílové stanice v našem městě dojel, potud v pořádku, nicméně následně zjistil, že dlí na konečné v uzamčeném a notně prázdném autobuse. Zavolal tedy instituci, která obvykle vše vyřeší, totiž mamince, a ta kontaktovala tamní strážníky. Ti se obratem pokusili spojit s příslušnou dopravní firmou, nicméně v tu chvíli nastal první zádrhel. Jelikož svět vůkol obklopuje umělá inteligence, dovolali se vždy jen na automat. Aby se dostali k živému hlasu, museli by snad vytočit číslo 666 nebo třikrát vyřknout jméno Beetlejuice. A ani to by nejspíš nepomohlo. Ze svého města toho již moc udělat nemohli, pročež outsourcovali situaci na nás.
Zatímco studentíkovi tikaly hodiny, vyslala stálá služba na místo hlídku a zahájila pátrání po telefonním čísle na někoho, kdo by mohl mít telefonní číslo na někoho, kdo má kontakt na osobu z masa a kostí. Nebo krve a mléka. Hlavně aby neříkala: „Pokud potřebujete informace o odjezdech autobusu z Kuala Lumpur, zmáčkněte dvojku.“ Měla a neříkala. V tu chvíli ale nastal další problém, neboť i když hlídka znala číslo busu, střídalo se na této lince hned několik řidičů. Junák zatím dýchal na okno a psal prstem dojemné vzkazy kolemjdoucím (nebo mu to bylo fuk a pařil na mobilu).
Postupným obvoláváním se nakonec podařilo dispečerovi sehnat toho pravého řidiče, který mladíka konečně vypustil. Ukázalo se, že za nedobrovolným uvězněním byl tradiční koktejl složený ze sluchátek, hudby, tepla, kolébání autobusu, nekřesťanské hodiny (pro studenta) a spánku.
Věříme, že ve škole přijmou originální omluvu za zpožděný příchod.