Člověk nemusí být statistik, aby tušil, že kolem Dušiček bude na hřbitovech víc živo než mrtvo a v ideální situaci počet chodících výrazně převýší počet ležících. Jedinci, kteří dobrovolně přijdou, chtějí ze záhadného důvodu i dobrovolně odejít.
V průběhu roku je množství těch, již zůstanou stát před zavřenou bránou a chtějí se dostat na druhou stranu minimální, avšak během tohoto specifického období žádostí rapidně přibývá. Prvního živáčka, který zůstal bezradně stát za zamčenou mříží, propouštěli strážníci do ulic hned na Svátek všech svatých. Pochopitelně po zkontrolování, zda z místa posledního odpočinku neodnáší něco, co by tam mělo zůstat, včetně stálé či dočasné výzdoby či jakýchkoliv těl. Vlastních i cizích. Ve dnech, respektive večerech, následujících začalo oznámení přibývat. V jednu chvíli byly dokonce synchronně obsazeny dvě brány zároveň a strážníci museli naplánovat vypouštění podle stavu rozpoložení („po“ ve slově hraje velmi důležitou roli) žadatelů. Jeden z výjezdů však předčil všechny předchozí.
Stálá služba přijala klasické oznámení od muže, který prohlásil, že je nedobrovolně držen na hřbitově, kam rozhodně nepatří a touží se vrátit domů. Hlídka vzala příslušné propriety (klíče, česnekovou pomazánku i osikové tužky 10H) a vyjela situaci prověřit. Za kovanými vraty skutečně nalezla džentlmena, který uvedl, že se okouzlen atmosférou zdržel mezi rovy déle, než plánoval. Ve chvíli, kdy mu strážníci odemkli bránu, vylouplo se zpoza pomníků půl tuctu dalších siluet ozářených svícemi, lampičkami a kahany.
Postavy v závislosti na různých stádiích ztuhlosti spěchaly co nejrychleji k otevřené bráně. Hlídce to maně připomnělo otřepaný stopařský trik, kdy sličná děva s dekoltem zavěšeným proklatě nízko a charakteristicky zdviženým prstem (palcem!) zastaví projíždějící povoz. Ve chvíli, kdy laskavý šofér bez vilných úmyslů pozve dívku se sněhobílou pletí do vozu, vyběhne z úkrytů podél cesty sedm kovkopů s poruchou růstu a feudál se sklony líbat klinicky mrtvé slečny a všichni se nacpou do kokpitu. Řidiči pak nezbude, než je odvézt.
Strážníci nakonec odolali neodbytnému nutkání zapečetit bránu a vyčkali na všechny běžce, chodce i šourače. Ti, věrni heslu, že poslední budou první a první budou poslední, jeden po druhém spořádaně opustili areál. Pro příště všem doporučujeme, aby se při vstupu na hřbitov podívali, kdy se zavírá, neboť nemusí být k dispozici hlídky, které by opozdilce před půlnocí vrátily do ulic.