Scénu, která by se hodila jako úvod do tarantinovského filmu, řešili ve večerních hodinách strážníci. Bylo právě třicet minut po západu slunce, když na stálé službě zazvonil tísňový telefon. Na druhé straně pomyslného drátu se ozval poněkud afektovaný mužský hlas, který oznámil, že se jeho celoživotní vlastník a uživatel dostal do konfliktu s tajemnou blondýnkou řídící ještě tajemnější tmavý vůz. Vozidlo na něj snad mělo dokonce i útočit. Hlídka legendárními slovy pana správce všeho nechala a hned spěchala, aby snad nedošlo k nejhoršímu.
Na místě incidentu byla vcukuletu a skutečně tam nalezla nesourodou dvojici. Mladou divu a muže na prahu druhé mízy. Ona měla zánovní vůz a on starší bicykl. Atmosféra mezi nimi byla hustá jako vzduch v devadesátkovém nonstopu a zdála se ještě houstnout. Strážníci situaci krapet uvolnili a jali se zjišťovat, co bylo příčinou mezigeneračního konfliktu. V mžiku se ukázalo, že dívčina není členem nějakého gangu ani vyšinutým maniakem pronásledujícím nebohé cyklisty po městě.
V době, kdy míjela muže týrajícího převody, rozhodla se podvědomě odstranit z předního skla sbírku nezvaných černých pasažérů a jejich žlutozelený obsah. Jak už to tak bývá, poskytla něco nevyžádané očistné tekutiny i cyklistovi. Ten si vytřel zrak, pojal podezření na cílený útok, načež se rozhodl šlápnout do pedálů, vůz pronásledovat, dopadnout a sjednat spravedlnost.
V přítomnosti hlídky řidička vyjádřila upřímné politování nad sekundárními následky očisty, neb cílila pouze na hmyzí torza. Cyklista recipročně omluvu přijal, neboť si uvědomil, že v pelotonu na Tour de France by se mu mohlo dostat onačejšího zkropení. Vše dobře dopadlo a na rozdíl od filmů kultovního režiséra neukápl ani hektolitr krve.