Samozřejmě obrazně, protože aby plnily svou funkci, musí být na svém místě. Tím, že je měli spořádaně ukotveny v důlcích, si pár minut před hodinou polední povšimli neobvyklého úkazu.
Při průjezdu ulicí přejeli pohledem přes sídlištní zeleň. Květ jetele s čmelákem – v pořádku. Výstupní stanice krtčího metra trasy K – v pořádku. Památka na nezodpovědného majitele psa – to sice není v pořádku, ale teď s tím nejde nic dělat. A pak to zahlédli. Z křovin trčely slušně oděné ženské nohy. Strážníkům dle zkušeností blesklo hlavami několik scénářů od bílých, přes padesát šedých odstínu, až po vážně temné. V některém vystupoval místní bezdomovec v nečekaném outfitu, v dalším číhající smilný vilník převlečený za ženu či vilný smilník převlečený za jinou ženu, nedočkavý houbař, no a nechyběly ani ty, kde figurovalo tělo bez duše nebo nohy bez těla. Tak jak tak se strážníci rozhodli situaci prověřit a v mžiku u kleče kleče zkoumali končetiny i přidružený zbytek.
Ve chvíli, kdy vnořili hlavu mezi větvičky, vykoukla z pichlavé zeleně žena, následovaná vysmátým psem. Prvotní obavu, zda nemá zdravotní potíže, ihned rozptýlila jak hurikán kouřovými signály psanou Vojnu a mír. Zatímco čtyřnožec zvědavě zjišťoval, kdo to k nim strká nos (jestli třeba nemá piškot) a ocasem přitom devastoval letitý koberec z jehličí, jala se panička hlídce objasňovat, co ji zavedlo do zeleného příšeří. Uvedla, že měla poněkud emotivně laděnou diskusi se svým přítelem, někdo by snad i řekl, že se pohádali, načež se odešla nadýchat čerstvého vzduchu.
Do křoví si zalezla, aby měla od všech svatý klid a odpočinula si, než se atmosféra poněkud pročistí, neboť je zatím hustá jak pivo v nádražní restauraci. Pro větší pohodu si s sebou vzala i svazek křížovek zvíci telefonního seznamu z devadesátých let. A protože je třeba ukojit nejen momentální potřeby mentální, ale i ty fyzické, přibrala si do bunkru kromě osmisměrek a psa i grilované kuře. Vida, že jí nic nechybí ani nepřebývá, strážníci ženě doporučili, aby si našla na relaxování méně exponované místo, protože by ji mohla rušit jiná ramena (nosy, ruce atd.) zákona. Na to dáma kontrovala lakonickým konstatováním, že to už jí říkala ta předchozí hlídka.
K tomu nebylo co dodat, pročež se strážníci rozloučili, otřeli psí sliny, vybrali vzpurné jehličí z uniformy (ty vlezlé vlezlé čertví kam nechali až na přestávku) a pokračovali v další činnosti. Při pozdější kontrole lokality již křoviny zely prázdnotou, tak se snad pár brzo usmířil, protože jak říkával starý dobrý Horatius – carpe diem.