Druhdy umí zapříčinit hlasitou hádku (a poté tichou domácnost) zda duel pražských S, Eso či Kolotoč. A co teprve, když se přes zeď linou zvuky od souseda, který si pokoutně zakoupil ucelenou řadu pořadu „Sejdeme se na Vlachovce“ a opakovaně ji sjíždí stále dokola. To je teprve trnem v oku, respektive v uchu. Všelikdo pak přepne smeták na dávku, přidá nadávku a použije společnou panelovou hranici jako bubenický virbl. Nicméně jsou okamžiky, kdy bedna dokáže zachránit, ne-li život, zdraví určitě.
Do chvíle, než Polednice obvykle vyráží na obhlídku žírných hanáckých lánů a sběr dětí, chybělo jen pár minut, když na operačním středisku zazvonil tísňový telefon. Na jeho druhém konci byla poněkud rozrušená starší dáma, která vyjádřila notnou obavu o svého souseda, kterému již táhlo na osmdesáté čtvrté jaro. Sdělila, že se předchozího dne udeřil do hlavy, a ani krvácející rána v něm nevyvolala potřebu vyhledat pomoc. Na tom by nebylo nic divného, protože starý pán byl stále ještě štramák a ztepilý chlapík. Podezřelé však bylo, že z jeho bytu zněla televize v době, kdy to není zvykem. Navíc by se rozhodně nedíval na hlouposti o cestování mezi světy vertikálním vodním sifonem, ale sledoval by texaského rangera. A zvonek by neignoroval nikdy.
Hlídka si na místě vše ověřila a zkusila také přerušit televizní program intenzivním zvoněním, za které by se nemusela stydět ani tělesně znevýhodněná obsluha zvonů v chrámu Notre-Dame , leč opět neúspěšně. Všechny indicie svědčily pro nouzové otevření bytu, a proto na místo přivolala hasiče. Ti zhodnotili, že přes balkon to půjde nejlépe. A také šlo. Poté, co otevřeli dveře, prošli se strážníky celý byt a starého pána skutečně nalezli.
Tvrdě spal. Až nezvykle tvrdě. Po probuzení byl notně dezorientovaný a zmatený, což zjevně nebylo způsobeno hejnem cizích uniforem v bytě. Na místě ho prohlédl lékař, a i když byl stařík stále ztepilý štramák, putoval štandopede do nemocnice. Poděkování patří především týmu SG-1 pod vedením generálporučíka Hammonda a všem všímavým sousedům.