Ať už je to manželka vracející se neplánovaně dřív z lázní nebo třeba soused z horního patra se zprávou, že se noční výměna vodovodního potrubí za plného chodu úplně tak nepovedla. Nic tak výbušného ani vlhkého hlídka naštěstí řešit nemusela, avšak žhavého i mokrého si taky užila.
Vše začalo ve chvíli, kdy kostelní zvony odbíjely černou hodinu (pro upřesnění, černá hodina je ta mezi psem a vlkem). Na stálou službu zavolal muž s tím, že šel v tento nekřesťanský čas kolem hřbitovní zdi, nikde ani živáčka, když, kde se vzal, tu se vzal, znenadání se před ním zjevil pes jak kráva (přímým pozorováním později zpřesněno na „jako prase“). A jal se družit. Hlavně s nohavicí, ale ani zbytek těla příliš nezanedbával. Muž uvedl, že tam teď stojí dva (on a pes), a přestože psovi to evidentně vyhovuje, oznamovatel by potřeboval jít domů, tak prosí, jestli by ho mohli strážníci vystřídat a převzít uslintanou štafetu.
Když hlídka dorazila, vzbudila v „Slintovi“ (chlupatém, muž neslintal skoro vůbec) náležitý zájem, pročež udělil užmoulané oběti milost, zanechal ji svému osudu a začal se plně věnovat strážníkům. A že to bylo hodně lásky. Ačkoliv viditelně nedržel jazyk za zuby, tak na dotaz, čí je a co dělá u hřbitova tak pozdě (nebo brzo), neodpovídal a evidentně spokojený, že má nové objekty ke sdílení radosti, stále dokola zametal zleva doprava dlaždice. Leč ani strážníci tam s ním nemohli stát do soudného dne, a anžto se čip pod kožichem jaksi nehlásil, padl na přetřes útulek. V tu chvíli se jeden člen hlídky rozhodl dát vysmátému huskymu ještě jednu šanci a podíval se mu zblízka do očí. No, úplně zblízka zase ne, protože s mokrým obličejem by mohla být narušena úřední důstojnost. Následně si vzpomněl, že před pár lety vracel do domu v nedaleké ulici jednoho nemlich stejného útěkáře. Za zkoušku to stálo.
Už když se smíšená hlídka blížila k inkriminované zahrádce plné pošlapaných tulipánů, bylo podle psího výrazu jasné, že jdou prakticky najisto. Ještě než se po zazvonění rozsvítilo okno, chichotal se husky tak, že nebýt uší, tak by mu odpadla horní část hlavy. Hned poté se naposledy kouknul nahoru na strážníky, chvíli nechal zvednutý jeden koutek a pokývnul hlavou k domu, jako by chtěl říct „koukej, jak to skoulím“. Bryskně nasadil výraz, po němž se začaly všem přítomným drát do očí slzy a salám podvědomě opouštěl krajíce chleba určené pro noční svačinku. Když strážníci rozespalému majiteli předávali tuláka, nezmohl se dvounožec ani na to, aby se zlobil. Zvláště, když mu navrátilec vyčlenil několik privátních olíznutí. S pohledem „tak zase příště, kluci“ odcházel s páníčkem domů a blahosklonně se nechal konejšit, aby zapomněl na prožité noční trauma.
Otázkou zůstává, zda si to místní psi nějak neříkají, protože se podobných výjezdů za den sešlo ještě několik.