V jedné varuje lepá děva chtivého nápadníka, aby při noční návštěvě nehlučel, neboť pan otec je chabrus na nervy. V současnosti by jim tento zádrhel ve šmajchlování nebránil, protože by komunikaci řešili pomoci mobilních telefonů a dívka by jednoduše dotyčnému napsala, aby ji prozvonil, až bude dole.
Otázka, kdože to pořád tluče, kterou pokládá jiný song, by se již hodila maximálně do vědomostní soutěže, v níž by charismatický moderátor s obočím barvy havraních křídel dal soutěžícímu na výběr mezi bednářem, lyžařem, halířem a klokanem. Po třech reklamách a dramatických hudebních vsuvkách by se možnosti snížily na bednáře a halíř, načež by to viditelně nervózní soutěžící risknul a označil bednáře (pochopitelně po dalších třech reklamách). Správně, na obruče tluče bednář.
Podobnou zápletku měl i výjezd strážníků. V televizi právě probíhaly zprávy ve znakové řeči, když strážníci obdrželi stížnost na rušení z nějakého bytu. Ve chvíli, kdy dorazili na místo, čekala na ně před domem rozdurděná seniorka, která oznámila, že pro jakési zlomyslné klepání je ochuzena o zážitek. Hlídka se ve vší tichosti vnořila do útrob domu a bytu, načež zaslechla slabé – ťukťukťuk…ťuk. Strážníci ještě chvíli analyzovali jednotlivá klepnutí, zda nejde o vzkaz v morseovce, ale vzhledem k tomu, že výsledek byl „vfzzpukiue“, tuto myšlenku opustili.
Nakonec zjistili, z kterého bytu zvuk vychází a kontaktovali jeho obyvatele. Ukázalo se, že důvod klepání je velmi prozaický. Soused se střídavými úspěchy připevňoval podle švédského návodu poličku na zeď v kuchyni. Strážníci mu popřáli „lycka till“ a vzhledem k tomu, že hodina ještě zdaleka nedosáhla nočního klidu, vyklidili pole.