Na jeho obranu je třeba říct, že vycházel z překladu jistého ruského velikána, kterému zjevně přišel třetí pták už trochu moc. Inu, rebel Puškin. To pozornou svědkyni naopak zaujal pouhý krákající solitér, který spustil neobvyklou akci. Žena totiž na tísňovou linku nahlásila, že na rybníku zpozorovala uvězněného havrana lapeného do rybářského vlasce. Drobné podezření, že na ledu uvízl zbloudilý pracovník pohřební služby a zamotal se do propriety určené k lovu ryb, se naštěstí ukázalo jako nepodložené. Zkušená hlídka na ledové ploše skutečně objevila opeřence, avšak nikoliv havrana, alebrž jeho poněkud vybledlého příbuzného. Zhruba šest metrů od břehu sebou plácala vrána šedá, familiérně zvaná šedivka. Strážníci rozhodně neodmítnou někomu pomoc jen proto, že vypadá, jakoby chodil v zapraném tričku. Záchranná akce tedy mohla započít. Počáteční pokusy dostat se k opeřenci, však byly neúspěšné. Led byl jen tak tlustý, že sotva udržel naštvanou vránu a zlomyslně se pochechtávající gang racků. Strážníci však věděli, že k lovu na rybníce není nikdo povolanější, než vydry a členové Petrova cechu. Vydry nikde, a tak se hlídka obrátila s žádostí o pomoc na rybáře v nedalekém cechovním sídle. Společně s ním strážníci přinesli laminátového ledoborce. Na něm se pak ochotný rybář, nyní již vlastně vranář, dostal až k sivému opeřenci. Odstranění vlasce nebylo pro zkušené prsty zvyklé na slizké šupináče již nic složitého. Za odměnu strážníci rybáře přitáhli zpět ke břehu. Nezraněná šedivka se vznesla do vzduchu a metelila pryč pozorována zklamaným racčím bratrstvem. Nutno přiznat, že její „nikdy více“ znělo o poznání méně depresivně, než v podání jejího Poetického bratrance.