Protínají ji výkřiky těžko skrývané závisti nad velikostí sousedových brukví, mumlavé kletby při pohledu na vlastní nedomrlé baklažány a následný družný smích nad stopečkou mrkvovice, čerstvě vypálené v koloně z nemocničních bažantů. V zimě toho však moc nenakypí a tone převážně v zaslouženém tichu. Právě z toho důvodu zaujaly pozorného svědka podezřelé noční zvuky, které se z jinak spící osady linuly.
Z útrob se ozýval hluk, který by se spíše hodil do loděnice při stavbě Britanicu nebo do ordinace šíleného dentisty, než mezi vymrzlé záhonky pokryté sněhovým popraškem, podzimní mrvou a hnízdečky čerstvých zaječích bobků. Vrtání, bušení a páčení bylo tu a tam prokládáno jadrným klením a něčím, co znělo jako „Harry, jdu do baráku“. Nebo možná „Tady, jdu pro tu páku.“ K potemnělé kolonii vyrazila nejbližší hlídka, aby situaci prověřila a případnou neplechu ukončila.
Po příjezdu se jala zkoumat ztichlé zahrádky, ze kterých ji sledovaly jen nehybné oči sádrových trpaslíků, smaltovaných vodníků a plastových plameňáků, avšak jedinými živáčky se ukázal být jen párek strak. Myšleno ptáků, nikoliv pobertů. Jelikož se kovové zvuky i hudrování nadále nesly večerem, vydali se strážníci po cestičce z audio drobečků. Ty je nakonec dovedly až ke garáži na opačné straně kolonie, v níž dva zapálení jinoši prováděli úpravu (a následně opravu) svého prvního vozidla. Dlužno podotknout, že legální.
Ukázalo se, že chladný noční vzduch nesl zvuky dále, než svědek předpokládal. Každopádně je vždycky lepší situaci prověřit než později bycha honit. Nebo zloděje.