Pouhých šest minut po desáté hodině večerní zavolal na tísňovou linku rozohněný muž a s empatií, za niž by se nemusel stydět ani vinař na potlachu chovatelů špačků, projevil více než malé množství nevole. Jádrem jeho stížnosti měl být neskutečný hluk z dětského tábora na konci vesnice.
Operační středisko vyslalo nejbližší hlídku, která byla od dědiny vzdálená „jen“ několik kilometrů. Po příjezdu strážníci vypnuli motor a nastražili uši, aby identifikovali původce hluku. Přestože tábor zářil jak fukušimská pláž a pomalu se tam ploužily tajemné bílé postavy, tak se nocí neslo jen sborové asynchronní vystoupení žab z nedalekého rybníka. Strážníci vstoupili do útrob areálu, aby zjistili, co nadzvedlo oznamovatele z pohodlného otomanu. Ukázalo se, že se uvnitř nekoná sraz motorkářů ani punkový festival, ale týdenní pobyt dříve narozených.
Večer co večer si věkovité dámy a letití pánové zpříjemňovali konec dne koncertem živé muziky. Tu dechovka, tam popík, tu i tam country. V deset hodin, jak když utne. Večerka je večerka. Pomalé pobíhání bíle oděných postav taky nebyla nějaká frivolní afterparty, ale senioři v nočních košilích a županech, kteří korzovali mezi koupelnou a chatkami. Pasty v jejich rukách byly nachystány k primárnímu účelu, nikoliv pro kanadskou noc.
Příjezd služebního vozu a přítomnost chlapů v uniformách vzbudil náležitý rozruch, který předčil i přítomnost labutí v táborové bráně. Ostatně na opeřence již byli táborníci zvyklí, neb si je tam sami během pár dní pokoutně nalákali pomocí cestičky z kousků pečiva. Strážníci si s nimi popovídali (s táborníky, nikoliv s ptáky), ukázali jim svou výstroj, a když už hodina hodně pokročila, rozloučili se a popřáli všem klidnou noc i příjemný zbytek pobytu.
Lze jen doufat, že závěrečné modré zablikání majáku nikomu nezpůsobilo závažné zdravotní problémy.