Strážníci ledva začali ranní směnu, když operační středisko přijalo zoufalou žádost o pomoc. Vetchá ošetřovatelka narazila na vážný problém s váhou. S kuropěním vyrazila zkontrolovat jednoho klienta, nicméně po příchodu dotyčného nalezla jinde, než předpokládala. Konkrétně vedle postele. To, že by ho dostala sama zpět na lůžko, nebylo na pořadu dne ani teoreticky. Půldruhého metráku je půldruhého metráku. Zkusila všechny možné instituce, ale bez úspěchu.
Strážníci ženy v nouzi obvykle neodmítají, proto vyjeli na místo, aby zjistili, co se dá v této těžké situaci dělat. Dalo se dělat jediné. Táhnout. Žádná páka, žádná kladka, žádná sofistikovaná udělátka ani osvědčené know-how. I když byli oba strážníci zkušení zvedači – jeden byl náruživý motorkář a druhý neméně zapálený bratr sokol – byla pro ně živá mrtvá váha náramně těžkým oříškem. Když už muže odlepili ze země a vypadalo to, že mají vyhráno, hodila jim do toho vidle postel. Ta byla vyrobena na míru a speciálně zvýšená pro snadnější vystupování a nastupování. Hlídce tak chybělo prokletých pár centimetrů. Dostat toho chlapa na postel nebylo jako šoupnout pizzu do pece.
Ve chvíli, kdy barva strážnických obličejů oscilovala mezi ředkvičkově rudou a královským purpurem a bedra ostentativně vyhlásila stávkovou pohotovost, rozhodla se hlídka pro jinou strategii. Nekompromisně si stoupla na postel, čímž získala nejen potřebný nadhled, ale hlavně potřebné centimetry. Ani pak to nebyla procházka růžovým sadem, ale nakonec ho tam dostali. Když se pak mezi nádechy zeptali, jak se stalo, že chlapík skončil na zemi, dozvěděli se, že za to můžou živé sny. Dotyčnému se zdály roztodivné akční scény z filmu, který předtím viděl a jak tak válel sudy, najednou skončil nejen sen, ale hlavně postel.
Pohled hlídky na okamžik utkvěl na dálkovém ovladači, ale nakonec tuto variantu s povzdechem (který zkušeně zamaskovala za popadání dechu) zavrhla.