Horko ve vyprahlém městě bylo takové, že pokud někdo chtěl svlažit vyčerpanou granulovanou žížalu slinou, tak na ni dopadla jen špetka sušených virů a bacilů. Horký vánek sice rozpohyboval rostliny, ale ty se v rámci vlnění volně drobily do mleté formy. Pokud by byli trifidi skuteční (což možná jsou), tak by se postupně přeměňovali v chodící šustivé suché otepi a jejich žahavý výhonek by před dosažením cíle změnil konzistenci na tenký veganský přírodní řízek, který někdo slušně proflamboval. Tekutiny zkrátka mizely závratným tempem z útrob všeho možného, jako peníze z kampeliček. Někdo je pak doplňoval směrem dovnitř a jiný zase směrem ven. Když majitel zánovního vozu ze země galského kohouta přišel ke svému miláčkovi, pojal jisté podezření, že se mu ztratila pohonná hmota. Indicie k tomuto zjištění byly zřejmé. Otevřený kryt nádrže a odšroubované víčko. Vše nechal na místě, aby nezničil případné stopy, tak jak to doporučoval inspektor Bouše hříšným lidem, a vyčkával příjezdu motorizované hlídky. Teprve za asistence mužů v černém provedl kontrolní nastartování. Přimhouřené oči přikoval k ručičce a bedlivě sledoval její plynulý pohyb, jako gekon píďalku. Když se tyčinka ustálila, zhodnotil majitel její polohu, v duchu provedl kontrolní odečet, načež strážníky ubezpečil, že nezmizela ani kapka, tudíž již nepotřebuje jejich služeb. Ačkoliv nemuselo být cílem dostat něco z nádrže, ale do nádrže, řidič krytku uzavřel a spokojeně odjel. Jelikož se již neozval, nebylo zjevně jeho plechové přibližovadlo oslazeno. Protože mu nevznikla žádná škoda, byl žhavý případ odložen ad acta.