Například vrátit osiřelý telefon majiteli se ukázalo téměř tak náročné jako dostat sisyfovský kámen na vrchol kopce.
Na služebnu se dostavila poctivá nálezkyně, budiž jí čest a sláva, přičemž odevzdala nalezený mobil. Celkem nečekaně byl přístroj nezamčený a zapnutý. Zodpovědná nálezkyně zkusila zavolat na číslo uvedené pod krycím jménem „Mati“. Stejně tak dobře však mohla volat do jiné galaxie, jelikož žena na druhém konci aparátu byla zjevně vyššího věku a špatně rozuměla. K dovršení všeho také špatně mluvila, takže pouze složitě uvedla, že se syn jmenuje Dazík či Drosek (příjmení je záměrně zcela změněno). Víc už se mladé ženě nepodařilo zjistit, a tak předala plochý štafetový kolík hlídce. Kdo vsadil na to, že jej strážníci prostě odevzdali na ztráty a nálezy, může posbírat konfety a vrátit korek do sektu, tak snadná výhra to nebude.
Strážníci se totiž spojili s další osobou ze seznamu s krycím jménem „Gusta z práce“. Od Gustíka se dozvěděli, že jsou kolegové z práce (což bylo vhledem ke krycímu jménu skutečně překvapivé) a majitel telefonu se jmenuje Drozdík (ani toto příjmení není pravé). Dále uvedl, že by měl bydlet u známého na jedné z ulic, čímž se zdroj informací vyprázdnil jako peněženka studenta na kolejní párty. Ani teď ještě nenastal čas na oslavu vítězné sázky, neboť hlídka vyrazila do příslušné ulice pátrat po muži, u něhož by měl žít další muž. Zde konečně strážníci zaznamenali další dílčí úspěch. Muž, u něhož měl muž dlít, sám dlel u jedné ženy, a přesto ho strážníci nalezli. Majitel telefonu však nikde. Pan domácí uvedl, že až kámoše uvidí, tak ho pošle na služebnu.
Čas plynul, baterie docházela a shledání muže a fonu bylo v nedohlednu. Druhý den na stole stále ležela smutná černá placka, vyčerpávaná marnými zprávami, pročež se tomu strážníci rozhodli dát další šanci a na místo údajného pobytu vyrazili znovu. Nejen, že tam nebyl muž číslo jedna. On tam nebyl ani muž číslo dvě. Vlastně tam nebyl vůbec nikdo. Teď by mohly konfety létat všude, ale bylo by to opět předčasné. Hlídka si ještě spojila různá jména dohromady a vznesla pár dotazů u správných uší, načež se dozvěděla, že by měl hledaný ptáček už dávno spávat v jiném hnízdě. Když tam však strážníci dorazili, přivítal je jen dům tichý jak domácnost po firemním večírku. Současně se mobil zatřepal smrtelnou křečí a došlo u něj ke klinické smrti. S baterií se vyčerpala i strážnická trpělivost, načež si čestně přiznali prohru a důstojně, se vztyčenou hlavou, odešli středem odevzdat telefon na ztráty a nálezy.
Ti kdo v tuto chvíli požili šampáňo, slavíce vítězství, měli by jej laskavě prsknout zpět, neb i na Hané lze prožít doják. Anžto již byla kancelář přijímající ztracené věci zavřená, odložili strážníci předání na ráno následujícího dne. V Hollywoodu by z toho dokázali vytřískat úžasnou scénu doplněnou podbízivou oskarovou hudbou. Ve scénáři by bylo něco jako: Drsná strážnická ruka chápe nebohý přístroj, aby jej odnesla do útulku, kde se na něj bude prášit v temné místnosti, když tu přichází muž. Téměř se mine s odcházející uniformou, načež vznese nesmělý dotaz. Záběr se zpomalí a dochází ke shledání, při němž nezůstane oko suché. Následuje papírování, podpisy, doklady a takové ty úřední věci, které romantickou scénu okamžitě rozbijí jako zlý výrostek Hugo skleník. Inu, moravský happy end. Ale za ten dík a radost majitele to stálo, no ne?