Třeba takový číšník Alois Č., narozený v české kotlině a zvyklý roznášet hostům eintopf , měl v roce 1912 nastoupit na nepotopitelnou loď, aby roznášel teplé thé, ale řízením osudu tuto jedinečnou a jedinou cestu kultovního plavidla prokaučoval. Nebo jen jeho okřídlený strážce v poslední chvíli zvedl zrak od nebeské partičky „Oko bere“, kouknul dolů a zaúřadoval. Pokud jsou ale andělíčci strážníčci plně zabráni do čertových obrázků, musí jejich roli zastoupit pozemský personál. Krátce před první hodinou nového dne svištěl městem stín na koloběžce. Ke své smůle neodhadl přesně výšku obrubníku, načež byla do té doby plynulá jízda rázně ukončena neřízeným letem přes řídítka, což prokázalo, že fyzika poráží mystiku. Aby však byla smůla vyvážena, stalo se to před zraky hlídkujících strážníků, kteří ke koloběžci, jenž po nárazu na tvrdou zem upadl do bezvědomí, ihned přispěchali. Muže se hlídce podařilo probrat a bleskově mu ošetřili krvácející ránu na hlavě. Do doby, než dorazila sanitka s lékařem, udržovali zraněného sice otřeseného, leč stabilizovaného a při vědomí. O deset minut později již putoval pod rudomodrými záblesky reálných andělů do nemocnice. Strážníci mezitím odvezli jednostopý stroj zkázy na služebnu, kde ho pak v dopoledních hodinách předali manželce hospitalizovaného muže. Kdyby měl smůly jen o krapítek více, mohl ležet v liduprázdné ztemnělé ulici velmi dlouho. A kdyby neměl helmu…