O jednom z případů, který strážníci řešili, by se dalo říct přísloví „Dvakrát měř a jednou řeš“. Nikoliv řež, i když s řeží to mělo ledacos společného. Strážníci nastupující na noční službu si teprve skládali do vozidla nezbytné propriety, mezi nimiž nechyběly termoska s bylinným thé a chleba s dvěma kolečky tlačenky bez cibule (protože uzavřený kokpit auta), když přišlo urgentní volání.
Věkovitý oznamovatel operačnímu středisku sdělil, že mu právě volala dcera, která uvedla, že měla v bytě roztržku s manželem. Starostlivý otec z poněkud emotivního rodinného telefonátu vyrozuměl, že jí snad zeťák vyhrožuje újmou a nejspíš nepůjde od slov daleko k činům. Strážníci všeho nechali a spěchali oznámení prověřit. Ve chvíli, kdy dorazili k příslušným dveřím, přivítalo je podezřelé ticho, narušované jen vzdálenými, leč neméně podezřelými zvuky. Opřeli prst o zvonek a táhlý tón doplnili naléhavým klepáním, které je tak specifické pro policejní složky a domovnice s rozpisem úklidu v ruce.
Po téměř nekonečné době se ozvalo špitání, mumlání a mlaskavé pleskání plosek bosých nohou. Nakonec se dveře otevřely a za nimi stála žena s ruměncem ve tváři a americkým úsměvem číslo šest až sedm. Následovala série nezbytných otázek, kterými si chtěly uniformy objasnit stav věci a míru nebezpečí. Uzarděná žena uvedla, že měli drobný spor, během něhož nejspíš jednala unáhleně a řešila vše poněkud předčasně. Dále dodala, že se již s chotěm ochotně udobřili. Tuto skutečnost vzápětí potvrdil i zmíněný muž, který doťapal ke dveřím.
Zkušení strážníci dle zjevných vnějších markantů zhodnotili, že jsou tam navíc a fáze udobřování nejspíš ještě nějakou chvíli potrvá. Popřáli dvojici mnoho zdaru, pevných nervů a vůbec, načež vyklidili pole.