V odpoledních hodinách přijala stálá služba informaci z údržby nádražních toalet o jisté prekérní situaci. Mělo se jednat o zácpu, kterou způsobila žena na invalidním vozíku. Na místo proto vyrazila hlídka, aby prověřila, co se skutečně stalo, a co se s tím dá dělat. Když dorazila, nalezla ženu sedící na nepojízdné pojízdné sesli. Dotyčná uvedla, že byla hnána voláním přírody, a to velmi hlasitým. Protože hrozilo nebezpečí z prodlení, spěchala a vzala dveřní otvor šturmem. Zádrhel nastal, když zadrhla v plné rychlosti ovládacím prvkem o zárubeň. Součást dveří zůstala na svém místě, což se nedalo říct o integrovaném ovladači, který se v mžiku stal dálkovým. Překonat pár decimetrů do cíle stálo ženu téměř všechny síly, ale v nouzi nejvyšší se i Dalibor naučil na skřipky housti.
Před strážníky tak nevyvstal úkol dostat ženu tam, anžto tam už byla, ale ven. Vozík ostentativně stávkoval a bez ovladače se odmítal hnout, čímž vytvořil jednodílnou vozovou hradbu, která přiváděla venku přešlapující křižáky do varu. Hlídka v sobě probudila spícího kutilského ducha a chopila se služebních kleští a křížáků (šroubováků, nikoliv poskakujících osob). Oproti filmovým hrdinům tak strážníci červený drát nestříhali, alebrž spojovali. Během pár minut se vozík rozblikal jak jednoruký bandita při jackpotu, ovládací prvek přestal být obdobně užitečný jak slepé střevo a začal opět ovládat. Žena se uvolnila, uvolnila prostor a s díky odjela po svých. Inu, Agustus Octavianus to tehdy možná myslel dobře, ale jak říká jiný klasik – když musíš, tak musíš.