Než se kdysi dávno starý dobrý, respektive mladý dobrý Terentius utopil v jezeře (kdo někdy plaval v prostěradle, má pochopení), napsal nadčasové moudro, že duo cum faciunt idem, non est idem. Měl recht. Když dva dělají totéž, fakt není to totéž. Dva případy, které řešili strážníci, toho měly mnoho společného – stejné město, místo, čas, spánek a pampelišky – a přesto byly tak odlišné.
V odpoledních hodinách přijala stálá služba oznámení o mužském korpusu oscilujícím mezi ztvárněním uskladněné pouliční zeleniny a hydroizolací u domovní zdi. A skutečně. Mezi žlutými úbory smetánky (není myšleno sportovní odění horních deseti tisíc, alebrž ňuchňavé květenství pampelišek) ležel chlapík ve značně vegetativním stavu, který chtěl být zjevně věrný okřídlenému heslu, že kdo se plazí, nespadne. Jeho plán však měl drobnou trhlinu v tom, že už se ani neplazil. Jelikož každý den projde strážníkům rukama (obrazně i doslova) značné množství bezdomovců a podivných individuí s různým obsahem lihu v žilách a přístupem k životu (což má za následek prakticky trvalé předplatné na záchytce a zvýšené množství donucovacích prostředků), poznali v něm známou firmu, kterou již několikrát restartovali. I tentokrát ležáka zkušeně zapnuli do nouzového režimu a uvedli ho do stavu, kdy byl schopen přiměřeně koordinovaného pohybu vpřed bez přídavných končetin, přičemž mu věnovali varování, že v případě opakované schůzky bude následovat cesta z města. Konkrétně na záchytku. Někteří již jistě tuší, že se varování minulo účinkem, ale to bychom předbíhali.
Jen o chvíli později přijalo operační středisko další oznámení. To se týkalo záhadného modrého kokonu pohozeného na šťavnaté zeleni vydatně kropenaté žlutí (rostlinného i živočišného původu) nedaleko místa původního nálezu. Zamračená hlídka vyrazila připravena zabalený kokon definitivně sbalit a odvézt k vystřízlivění. K překvapení strážníků se však nejednalo o předchozího klienta, nýbrž o muže, který si dal dva lahváče na trávení trávy (rozuměj špenátu) na trávě, a protože na něj padla dřímota, vytáhl spacák (který je nejspíše nedílnou součástí ledvinky každého správného muže) a dal si mezi jarním plevelem dvacet. Hned po oslovení se rozvinul a pookřál. Bryskně se omluvil za pozdvižení, které zaobaleným lehem způsobil, sbalil si svých pár švestek a spacák, načež odmetelil pryč.
No, a co se týká prvního chlapíka, tak tomu se nezvratný osud v podobě záchytky přece jen nevyhnul. Ale to již bylo v jiné ulici, v jiném čase a hlavně s jinou květenou.