Soužití generací byl leckdy problém, a ne vždy to bylo idylické jako na Starém Bělidle. A nic se na tom nezměnilo.
Sluneční kotouč měl k obzoru teprve nakročeno a spořádaně žhnul, když na stálé službě zazvonil telefon. Hned po zvednutí vyšlehly ze sluchátka plameny následované sírou a pekelnou diplomovou prací na téma „Ta dnešní mládež“. Volající, se svatým zápalem, který by předčil i krále Heroda na třídní vánoční besídce ročníků -2 až 0, sdělila, že se hejno potěru usídlilo na lavičce u jejího domu. Tito nevycválanci měli býti enormně hluční a druhdy i vulgární. Hlavně tedy dívky. Což dříve nebývalo, neboť děti se v tuto hodinu svědomitě připravovaly na sběr mandelinek, přijetí do žňových hlídek a do chlebníků uvědoměle balily pytlíky a gumičky. Nikoliv na perník a trávu, jak je tomu dnes, ale na pochodové cvičení.
Netrvalo dlouho a strážníci vyrazili prověřit toto rebelské podhoubí. Když dorazili k lavičce hříchu, objevili tam čtyři máničky. Tři dívky a jednoho jinocha. Všichni na prahu dospělosti či drobet za ním. Čtvero úst se opřekot jalo objasňovat celou situaci, z čehož strážníci dovodili jádro pudla. Mládežníci vybaveni moderním přenosným reproduktorem, si pouštěli hudební produkci. Jelikož se tóny linuly poněkud hlasitěji a partička si chtěla povídat, snažila se hudbu přehlušit. Po zvýšení hlasů však již tak dobře neslyšela oduševnělý text písní, pročež zesílila reprák. Čímž se dostala opět na začátek. Výsledkem bylo, že oni neslyšeli sebe ani písničky, zato všichni slyšeli je, ale zase neslyšeli šlágr Eine weisse orchiedee Evy a Vaška.
Začarovaný kruh rozčísli až strážníci. Domluvili se s milci současné hudby na přesunu jinam, přičemž jim objasnili význam tlačítka s mínusem. Omladina kolem sebe uklidila a více než ochotně vyklidila pole.