Ve strážnických pamětech nadobro zůstane dvojice mužů, jejichž vzájemné půtky dokázaly zabavit hlídky na dlouhá odpoledne, ať již se jednalo o přehazování listí z jedné strany plotu na druhou, nahrnování sněhové nadílky před sousední dveře, laserové zaměřování vystouplých cihel na společné zdi, či v pravdě rafinované vytištění pohřebního parte.
Na tyto úsměvné časy se poněkud neúsměvnou formou pokusili navázat sousedé v jednom činžovním domě. Na strážníky se obrátila seniorka, která sdělila, že sousedovic synáček, který by již sám mohl být dědečkem, jí na mezaninu nadal a vykrákal ji za vlasy. Jako důvod hrubiánského chování uvedla, že dotyčný pokuřoval před domem, čímž oblažoval její byt nikotinovými zplodinami. Když nereagoval na dobře myšlené slovní výtky, přidala bodrá žena údery židle. Naštěstí jen do podlahy. S hlukovým nátlakem nehodlala skončit, dokud on nepřestane dýmit. Následně byl hluk přehlušen intenzivním zvoněním, kdy někdo neznámý použil dětského triku a nacpal sirku do zvonku. Ukázalo se, že zvonkové eso přebíjí židlovou dámu. Tento sled událostí pak vyústil ve strkanici a plísnění.
Strážníci vyslechli obě strany, ačkoliv to bylo poměrně náročné, protože mužova mysl byla poněkud ovlivněna interní lihovou mafií a po sepsání protokolu odjeli. Uplynulo jen sto čtyřicet sedm minut a už tam byla hlídka znovu. I tentokrát se seniorka dostala do sporu se sousedem. Toho totiž potkala, když šla vyhodit smetí. Když ji muž zahlédl, nazval ji „udavačskou vulvou“, přičemž použil poněkud expresivnějšího výraziva. Nikoliv k tomu přídavnému jménu. Když se pak rozrušená žena vrátila s prázdnou odpadovou nádobou, zjistila, že na dveře jejího bytu někdo mezitím graficky ztvárnil geometrické obrazce, které měly symbolizovat slova, která soused vyřknul. Pomineme-li tvůrcovu neznalost anatomie, protože takto dotyčný orgán skutečně nevypadá, tak namalováním tohoto ryze národního piktogramu způsobil na dveřích škodu materiální a na cti dotyčné ženy pak duševní.
Strážníci kontaktovali hlavního podezřelého, který však uvedené jednání popřel. Vzhledem k tomu, že si nepamatoval ani předchozí návštěvu uniforem, bylo celkem jasné, že využil mezičas k dokrmení již střízlivějících mozkových buněk. Na závěr si ještě vyžádal služební čísla strážníků, která vzápětí zapomněl a rozhodl se je proto vyfotit na mobil. Jelikož stihl zapomenout i to, jak se pouští foťák, tak upustil i od toho. Až mu přijde obsílka, bude pro něj dost náročné si vzpomenout, oč tehdy vlastně šlo.