Ulice měst jsou často lemovány sochami svatých, buditelů i něčím, co zůstává pro všechny vyjma autora záhadou a lidé už je druhdy ani nevnímají. Když se však znenadání objeví socha tam, kde před chvílí nebyla, vzbudí to pochopitelně pozornost. Hodina duchů se již nezadržitelně blížila, když na tísňovou linku zavolal elektronikou zkreslený hlas, který oznámil, že na rohu dvou ulic stojí bez hnutí jakási postava. Není vhodné, aby si kdekdo instaloval mírnix týrnyx skulptury po ulicích, potažmo pod rouškou noci, proto vyjela vše prověřit nejbližší hlídka. Když dorazila, uzřela, že na chodníku nestojí ani mramorový obrozenec, ani pískovcový mučedník a naštěstí ani bronzový slévač zírající k socialistickým zítřkům (nic proti tvrdě pracujícím slévačům), alebrž chlap z masa a kostí. Stál, stál, ale bez známek pohybu. Jako by pohlédl do očí Medúzy, nebo alespoň po očku přes rameno mrknul na derby Sodomy s Gomorou. Strážníci muže oslovili, aby zjistili, zda jeho mysl dlí ve stejné dimenzi. Dlela. Když se ho zeptali, proč tu tak stojí a nedutá, jal se dutat o důvodu svého toporu. Požil do žil, a když rozevlátě kráčel domů, ztratil balanc. Pokusil se vše srovnat protipohybem zkušeného bratra sokola, když v tu chvíli mu v zádech něco luplo, křuplo a on hekl. Od té doby tu stojí. Následně poprosil, zda by ho hlídka nedovedla domů. Nedovedla. Strážníci muže i s houserem rovnou naložili do auta a těch několik nekonečných ulic je odvezli. V teple domácího krbu pak převzala štafetu manželka. Plesknutí, které hlídka při odchodu slyšela, mohlo znamenat cokoliv. Třeba placku z těsta přiloženou na bolavé místo.