Pokud přemoudřelý senior v šedém plstěném trychtýři prohodil větu „Miňá zavút Gandalf“, všichni pochopili, že dorazil čaroděj s holí a ne hráč na fujaru z hudebního tělesa Istari. Když z tranzistoráku zaznělo „Je t'aime moi non plus“, bylo nasnadě, že za devět měsíců vzroste populační křivka. Lakonická věta „Bond, James Bond,“ dala tušit, že po protřepání a nemíchání obyvatelstvo poněkud prořídne. Manželovo prohlášení „Není to tak, jak to vypadá,“ jednoduše objasnilo, že spoře oděná dívka pouze přišla opravit pérování postele, což byla součást překvapení, než se manželka vrátí z lázní. A když divný týpek v beranici začal větou „Právě jsem se vrátil z hradu,“ bylo hned jasné, že je vše v háji. Bohužel existují výjimky, které potvrzují pravidlo. Takovou výjimkou byl řečník, který si přál zůstat utajen a jméno si při telefonátu na tísňovou linku nechal skromně pro sebe. I v další konverzaci volil spíše rezervovaný způsob a vyjma ulice uvedl jen pár dalších slov: „Děcka natahaly dřevo na kameň“. Těchto pět slov bohužel zcela vyčerpalo jeho vyjadřovací schopnosti, a tak hovor ukončil. V laciném špionážním filmu by touto prostou větou možná odblokoval tajný rozkaz, ukrytý hluboko v mysli příjemce, avšak v tomto případě dosáhl jen toho, že se hlídka rozhodla prověřit, co tím chtěl básník vlastně říct. Na místě nicméně nenalezla ani děti, ani dřevo a ani ten „kameň“. Zato tam objevila pohozenou plechovku. Pokud ukrývala tajný kód k záchraně světa, to již nezjistíme, jelikož ji strážníci hodili do popelnice s lakonickou větou „Hasta la vista, baby!“