Chrápající vlčisko spolehlivě přilákalo pracovníka lesní správy, který následně odborným řezem vyprostil otrávenou rebelskou gotičku (jež sice taky považovala rady dospěláků za trapné, ale na rozdíl od vrstevníků nenosila černou, alebrž červenou) a pochopitelně i její již lehce natrávenou babičku. Cinglaiská bestie naopak nepřilákala jen jednoho lovce, ale rovnou šest tisíc, takže po zásahu vypadala jako beranice po molím mejdanu. Baskervillský přízrak zase zaujal samotného krále detektivů. Obdobně přitáhl svědkův zrak osamocený pes.
No, pes. Spíš salám s nožičkami. Zkrátka jezevčík. Ten se podle pozorovatele coural sám po psím hřišti a nikde v dosahu ani dohledu žádná další noha. Oznamovatel projevil obavy o jeho zdraví, neb jezevčík neskákal přes překážky ani nezdolával kladiny a jen se tak loudal. Strážníci, znalí anatomie těchto přízemních tvorů, tušili, že nechuť k akrobatickým kouskům nepramenila z posledního tažení nebohého zvířete, nicméně přesto vyjeli oznámení prověřit.
Po příjezdu skutečně nalezli hřiště zející prázdnotou jako studentská peněženka po večírku, až na nakrknutý černý váleček, který čumákem dekódoval vzkazy předchozích uživatelů. Na hvízdnutí a sofistikovaný pokyn „Pocemčíseš“ se přišoural k brance a zapnul zadní tykadlo na druhý rychlostní vítací stupeň. Strážníci byli nejprve potěšeni, že má ze setkání takovou radost, než nastala druhá část frustrační kompozice – zklamání.
Z příšeří vzrostlé květeny se vynořila psí panička, která zareagovala na pokyn a dostavila se na místo setkání. Drobný osten rozčarování, když kolem nich pes znuděně prošel, však strážníci povzneseně potlačili. Ukázalo se, že zatímco pes přijímal a nechával mokré vzkazy, chodila panička nedaleko a bombardovala si mozek suchými telefonními signály.
Největší nadšení však salámek projevil ve chvíli, kdy mu žena sdělila, že už půjdou domů. Téměř bylo slyšet „jooo“.