Nebo hodinek. Na druhou stranu už Seneca, oděný v apartním prostěradle, prohlásil, že je ničemné nepodat ruky těm, kdo klesli. Na tísňovou linku zavolal v podvečer muž, který byl rozpolcen dilematem. U autobusové zastávky viděl polehávat chlapa, ale touha na něj sáhnout se bila s obavou z útoku korunovaného viru. A možnost použít dlouhou tyč zase s etikou. Strážníci pochopitelně vyjeli na místo, leč ležák se mezitím změnil v sedáka, v němž byla identifikována známá místní postavička. Ta hlídce sdělila, že si ničeho nežádá a horizontální polohy dosáhla pouhou náhodou. O existenci náhody se vedou věčné spory a strážníci se tentokrát přiklonili k tezi, že náhoda neexistuje. Příčinou usednutí byla kombinace alkoholem ovlivněných buněk, které těch pár střízlivých solitérů nebyly schopny koordinovat, nulová prostorová orientace a přitažlivost zemská (neplést si s „ženská“). Jednoduše řečeno – chlapík se netrefil na lavičku a sedl vedle ní. V kontaktu s rodnou hroudou, respektive dlažbou, setrval několik dlouhých okamžiků, než vyhlášená všeobecná buňková mobilizace realizovala samozvednutí. Jelikož trval na tom, že si jen chvíli odpočine, než půjde dál, nechala ho hlídka sedět v chládku. O sto dvacet tři minut později přijala stálá služba další oznámení. Tentokrát od svědka, který působil jako hlásná trouba a tlumočil žádost jakéhosi „týpka“ o urgentní příjezd hlídky. Po příjezdu strážníci zjistili, že se jedná o stejnou zastávku, stejnou lavičku a zcela nepřekvapivě i o stejného kořalečníka. Ten se, zřejmě opět vinou náhody, dostal do polohy nekrytě ležícího střelce, kdy opakovaně vyhlašoval interní akci Z, ale žádná střízlivá buňka se na ni nedostavila. Co nezmohl vnitřní systém, to vyřešily externí zdroje. Muž, vida, že již urval všechny prsty i s paží a po dalším kontaktu se strážníky by pravděpodobně skončil na záchytce, poměrně rychle vyrazil směr obydlí. Ostatně, jak se zpívá, když nemůžeš, přidej víc.