Pokud se v dobách tmářských, které již naštěstí odvál vichr z hor, někde pohyboval osamocený kozel a čmuchal kolem bran a dveří, pookřál Jindra Franta Bobligů a jemu podobní hochštapleři jako hibernující žáby při prvním jarním sluníčku. Zamnuli si nenasytné dlaně tak, že by od nich vzplála fakule a rozjeli čarodějnickou hysterii. Naštěstí nejsme v Salemu ani Bruntále, a proto, když strážníci obdrželi podobné hlášení, nechali růžence, sirky a pochodně spát a vyrazili situaci prověřit. Po příjezdu skutečně nalezli poněkud korpulentního sudokopytníka, který si to spokojeně vykračoval po ulici, jako by ji osvobodil. Chlupatý proti chlupatým. Čas se zpomalil a jejich pohledy se střetly v dlouhém okamžiku. Bez mžiknutí. Čárky versus kroužky. Oční piškvorky. Ledva si rohatej odfrkl, už byl na policejním vodítku. To však byla ta snadnější část, jelikož vyvstalo nerudovské dilema – kam s ním? Hlídka díky své místní znalosti věděla, že vrchní v nejbližším hostinci je sice nějaký divný, ale zase ne tak moc. Navíc byl, jako správný patriot, podobný spíše zubrovi. Strážníci tedy prohodili pár slov s obyvateli nejbližší vesničky, ale bez výsledku. Capa zkrátka nikdo v okolí neměl. A pokud ano, tak mu nechyběl. Postupně se začal rozšiřovat pátrací perimetr na další a další vesnice. Nic. Kozel jakoby spadl z nebe. Nebo spíš naopak. Jak by se teď ty sirky a růženec hodily. Situace se ještě zašmodrchala ve chvíli, kdy kozla identifikovala jedna z méně bojácných obyvatelek a zalarmovala místního farmáře (skutečně s M), který měl být jeho hrdým majitelem. Ten rychle přijel, avšak jen proto, aby konstatoval, že není. To už byl čas na jiskřičku naděje. Myšleno obrazně. Ta skutečně přišla. Vykřesal ji právě onen farmář, který uvedl, že jednoho kozla chová asijský majitel večerky. A co myslíte? Jestli soudíte, že to byl on, tak máte pravdu. Byl. Po skoro dvou hodinách tak došlo k dojemnému shledání a nic na tom nezkazil ani jemný odér síry v ovzduší.