Někdo s pevně sevřenými víčky (i jinými částmi těla) spěchá na onu místnost, přičemž doufá, že bude první a zlomyslně bude moci na bouchání odpovídat „Obsazeno“. Další v apartní šusťákovce metelí k nejbližší bříze, aby se k ní přisál jak natěšený klíšťák pod lopatku a absorboval vesmírnou energii. Méně esotericky založený občan srká horkou meltu a se zadostiučiněním čte v bulvárním plátku o tom, která hvězdička s přeplňovanými rty i hrudí, leč ochuzenou myslí, ochudila o svou přítomnost neméně přeplněného zápasníka. No, a některé spolehlivě nastartuje sousedovic nenastartovaný vůz.
Slunce ještě nestihlo rozpustile rozpustit bíle pocukrovaná okna aut a na stálou službu zavolal anonymní mužský hlas, jehož majitele do provozní teploty dostal pohled na zaparkované vozy těch, kteří ještě spali (zasedali, hlavičkovali stromy…). Muž sice využil mrazivé tabule a piktogramem, který neuměle nakreslil prstem, vyjádřil svůj osobitý názor na parkovací umění řidiče, ale to mu bylo málo. Bylo zde totiž riziko, že řidič není našinec, alebrž cizinec, tudíž mu bude geometrické vyjádření rozmnožovacího ústrojí neznámé a oznamovatel tak nedosáhne morální satisfakce. Z toho důvodu požadoval přítomnost ramen zákona a oficiální záznam.
Když hlídka dorazila situaci prověřit, vystoupil oznamovatel ze skrytu a s hrdostí vyznamenaného člena uličního výboru se ke svému dílu přihlásil. Strážníkům briskně předložil doklady a oznámil, že oznámil. Jako pověstnou třešničku na dortu přidal zdůvodnění, proč poodhrnul plachetku anonymity. Sdělil, že by chtěl být evidován jako bonzák a práskač. Vox populi, vox dei. Strážníci jeho přání rozhodně nehodlali zpochybňovat a vše řádně zaevidovali.
Zlatý prciny.