V budíku, jak na potvoru, dojdou baterky, bujará noc zapříčiní skutečnost, že se vrstvení líčidel dvojnásobně protáhne a ranní turek jakbysmet. No, a pak nastane zácpa. Dopravní. Řidič pak sviští na poslední chvíli na vlak a hledá volné místo na stání. Do toho se mu v hlavě vtíravě a neodbytně jak závěs při sprchování uchytí myšlenka, že se dopravce rozhodl kompenzovat zpoždění vlaku z minulého dne tím, že dnešní spoj pojede o dvacet minut dříve. Šťastně najde první prázdný flek, popadne tašku a metelí na perón. Vlak pochopitelně stejně nejede o dvacet minut dřív, ale tradičně o osm minut později, nicméně nakonec si řidič, tedy teď již cestující, spokojeně sedne a za jízdy doufá, že dopravní prostředek nebude někde neplánovaně stát, ale pojede. V tu chvíli netuší, že jeho vlastní vůz naopak nestojí, ale neplánovaně jede.
Podobnou situaci zažila i mladá žena, která zaparkovala u nádraží a odchvátala na vlak. Bohužel ve spěchu nezařadila kvalt ani nezatáhla ruční brzdu, ba ani nezapřela auto železničním pražcem. A že jich v okolí je. Spádování vozovky pak udělalo své a vozidlo poslušno fyzikálních zákonitostí se samovolně rozjelo směrem k nedaleké budově. K polibku mezi fasádou a nárazníkem naštěstí nedošlo, neb se do jejich budoucího velmi těsného vztahu postavil betonový obrubník, který autu vystavil konečnou stopku. To bohužel recipročně vystavilo stopku všem dalším vozidlům, neboť zůstalo stát napříč vozovkou. A to byla ta chvíle, kdy se řidič autobusu obrátil na strážníky se žádostí o pomoc, neboť i jednodílná vozová hradba dle filmařů nadělá parády.
Hlídka neváhala a vyjela vyjeté vozidlo zkontrolovat. Skutečně ho nalezla, kterak zpupně stojí uprostřed cesty. Strážníci se s ním vůbec nemazali, napnuli svalové pletence a dotlačili svéhlavý stroj zpět do stáda. Následně způsobili celotělové chvění každému zapřisáhlému zastánci názoru, že strážníci jen používají tépézetóvé (technický prostředek k zabránění odjezdu vozidla), vůkol známý pod přezdívkou „botička“. V tomto případě však šlo spíše než o botu o nazouvací dřevák, respektive dlažebák v podobně čtyř betonových kostek. Pěkně pod každé kolo jednu. Pak již zbývalo jen sehnat řidičku, aby si auto pořádně zabrzdila. To třeba, kdyby se někomu zalíbily ty kostky a celá scéna se neopakovala.
Nebylo to nic jednoduchého, ale nakonec sociální síť splatila jeden z miliardy svých hříchů a ženu se podařilo vzdáleně kontaktovat kdesi v útrobách stojícího vlaku. Dotyčná se nejprve lekla, pak poděkovala a outsourcovala zabrzdění na místně příslušnou maminku. Z případu plyne poučení – ani při kvapu nezapomenout na kvart (kvalt a rychlost).