Všudypřítomná zelená vypadala v sluneční žluti ještě zeleněji. Nastal čas, kdy si malíři lámou nohy při běhu ze schodů, aby stihli venku namíchat ten správně šťavnatý odstín, a milenci riskují zápal plic, alergickou reakci či případnou pokutu v romantickém objetí uprostřed travnatého ostrůvku na kruhovém objezdu. Taky hlídka, která vyrazila na kontrolní stanoviště, se oblékla do jasně žlutozelené výstroje. Zkrátka žlutá a zelená rozcupovaly ostatní barvy a uzurpovaly si jasné vítězství, čímž odsoudily duhu k poněkud fádnímu vzhledu. Strážníci se již pomalu blížili k cíli, když si povšimli na kraji cesty stát sádrového ptáka, vyvedeného v šatu z tak křiklavých barev, že by se zamaskoval leda mezi trpaslíky na asijské tržnici v pohraničí. Hlídka projela pomalu kolem a sádra ani mrk. Ostatně, to se od sádry očekává, že bude stabilní. Avšak někde v zadní části dutiny lebeční začal strážníkům hlodat červík pochybnosti, který postupně z moučného pidižvíka dosáhl velikosti olgoje-chorchoje. Otočili tedy vůz a vrátili se zpět, aby sošku překontrolovali. Nic. Sádra se ani nehnula a jen zamyšleně zírala vpřed, tak jako budovatelské sousoší svářeče a dojičky. Strážníci pokrčili rameny a pokračovali v jízdě, když tu koutkem oka zaregistrovali pohyb brvou. Animační pracovník dr. Frankenstein by vítězoslavně zvolal – ono to žije. Na hlídku poněkud omámeně zírala nádherná žluna zelená, která nejspíš rejdila jazykem ve špatném mraveništi plném pivních mravenců. Pták s vděkem přijal místo v dlaních a po celou dobu své cesty do záchranné stanice způsobně seděl a ani nedutal. Pouze před výstupem se ukázalo, že sádra asi nebyla zcela zatvrdlá, protože z něj na černé policejní kalhoty ukáplo pár polotekutých kapek. Bílých. Někdo zkrátka nemá cit na barvy.