Velká ručička kostelních hodin toho dne poprvé protnula šestku, když si hlídka všimla v centru města smíšené trojice složené ze dvou mladých samečků a samičky čeledi hominidů. Samečci se nakrucovali a nabírali do plic štědré dávky nočního vzduchu, aby získali pro samičku kýženou velikost a rozšířili se jim hrudníčky. Jejich mužnosti navíc napomáhal i osmi a dvanáctičlenný sbor fousků pokrývající prostor mezi nosem a horním rtem, který s hrdostí dávali na odiv a zpevnění vlasového porostu notnou vrstvou žlutého gelu. Zkrátka, omega verze kanadských dřevorubců.
Těžko říct, který z těch dvou měl ten prvotní nápad, každopádně zaměřili svou pozornost na nedalekou hlídku. Nejprve navázali se strážníky dálkové spojení celé oči – celé oči. Následně se otočili, stáhli kalhoty, a tím změnili spojení na celé půlky – prázdné důlky (strážnické oči na okamžik opustily přírodou vyhrazený prostor). U mandrilů je to běžné, ti používají lysé zadky ke snadnější orientaci tlupy v pralese, nicméně v městské džungli je tento způsob navádění zavádějící.
Strážníci na sebe mrkli a chvíli se rozhodovali, zda nechají tento projev chlapáctví být, když se kromě hýždí ukázala i holá skutečnost, že k rozdílu mezi vítězstvím a prohrou stačí málo. Třeba prst. Bystřejší tuší, že to nebyl ani palec, ani ukazováček, prsteníček, a dokonce ani malíček. Ano, přesně tak. Vztyčený prst překlopil misky vah ze strany „Necháme je“ na „Každý svého štěstí strůjcem.“ Než se stihl exponovaný prst zkoprnělého siláka ukrýt k ostatním, byla hlídka u nich.
Zatímco mladší z dvojice kajícně klopil zraky k již nataženým kalhotám, jeho souputník chtěl při při získat pár bodů navíc. No, nezískal. Co však obdrželi oba, byl upomínkový předmět v podobě pokutového bločku doplněný o skryté chichotání pýřící se samičky.