Kdo by neznal známé přísloví neznámého antického autora: „Occasio facit furem“. Přesně tak, příležitost dělá zloděje.
Velká hodinová ručička již oběhla pojedenácté svůj denní okruh a vydala se na další, když pěší hlídku zaujal předkrm na zlodějské hostině v podání nezamčeného kola nedaleko lékárny. Poté, co strážnice dorazily blíže, poněkud překvapeně pozvedly sluneční brýle a podívaly se na sebe, jestli obě vidí to, co vidí. Viděly. V košíku kola si ostentativně dlela dámská polévka. Tedy, kabelka. Z toho by se již nasytil nejeden nenechavec, avšak pokrmům ještě nebyl konec. Následoval totiž hlavní chod. Kabelka byla rozepnutá a na odiv se jako Miss Nabídka necudně vystavovala peněženka. To pro zloděje nebyla ani hozená rukavice. To bylo jako si krví namalovat na tělo plán londýnského metra a za stmívání nahý dorazit na setkání Cullenovic rodiny.
Následovalo svorné povzdechnutí a zakroucení hlavami. Hlídka si z apotéky přivolala nezúčastněnou osobu a jala se zkoumat, kterápak kuchařka sestavila pobertovo jídelní menu. Právě v tu chvíli ke srocení dorazila žena, aby zjistila, co se zde děje. Chvíli koukala na kabelku, chvíli na své rameno. Pro změnu to pak proložila pohledem na uniformy (následoval záběr na celek a detail zpět na rameno a kabelku), načež nesměle pípla, že to je její kolo, kabelka a peněženka. Prohlášení se vzápětí potvrdilo i úředně. Žena zkontrolovala, že příležitosti ještě nikdo nevyužil a nic nezmizelo. Poté objasnila, jak se vše nejspíše odehrálo.
Přijela na místo a odstavila kolo, načež vzhlédla k nebesům. Nikoliv, aby poděkovala v dojetí za dojetí, ale aby zkontrolovala počasí, neboť nabyla dojmu, že se blíží dešťová přeháňka. Rychle se utíkala ukrýt a v roztržitosti nechala prostřeno. Bon appétit! Když se po pětkrát pár minutách vrátila, bylo již kolem kola pozdvižení, což byla mnohem lepší varianta, než kdyby tam nebylo nic.