Neznalému by snad mohlo přijít na mysl, že poslání strážníka zahrnuje jen samé kočkování se psy, prstovou nekromancii opilců, lapání lapků, rozehřívání zamrzlé puberty a jiné kratochvíle, nicméně faktem je, že je to mnohdy o pomoci. Naštěstí té první, nikoliv poslední. Tak jako v posledním případě.
Byl pozdní večer, první máj (plus patnáct dní). Překvapivě se na operačním středisku neozval ohrožený kulásec borový, alebrž telefon tísňové linky. To žádali zdravotníci o výpomoc, neboť obdrželi poněkud zmatené oznámení z druhého konce republiky týkající se nevolnosti starého pána s devíti křížky na krku, jenž by měl bydlet v našem městě. Strážníci rozhodně nehodlali nechat někoho na holičkách a štandopede vyrazili prověřit situaci.
Při příjezdu na místo již činžovní dům pochopitelně tonul v tichu (byl ten pozdní večer) a pouze pár oken ještě pomrkávalo televizní modrou a postelově červenou (večerní máj byl lásky čas). Hlídka proto zahájila tradiční zvonkohru a postupně se jala hledat někoho, kdo by ji vpustil dovnitř. Nakonec byla, až na drobný incident, kdy po zazvonění světlo v jedné ložnici rychle zhaslo a zevnitř se začal ozývat překotný klokot následovaný strnulým tichem, hlídka úspěšná a dostala se do domu. Tam strážníci nalezli ty správné dveře a zahájili dospěláckou verzi dětské hry "Boudo budko, kdo v tobě přebývá". Střídali klepání s přikládáním strážnického ucha ke dveřím (tím není myšleno zneužívání mladšího člena hlídky k odposlechu), leč odpovědí jim byl jen zlověstný klid.
V hlavě se jim začal rozjíždět notně černý scénář, neb se razance klepání změnila z jemného poťukávání „aťnevzbouříšcelýdům“ až po styl „probuďmrtvého“. Když už to vypadalo nejhůř, nalezla stálá služba v archivu poznámku z minulosti, že je starý pán notně nedoslýchavý, čímž byla opět zažehnuta jiskřička naděje, že nejdou pozdě. Zkusili kliku u dveří a světe div se, bylo odemčeno. Čert vzal v tu chvíli otázku nezodpovědného nezabezpečení bytu a strážníci rychle vstoupili dovnitř. Již z chodby se hlasitě identifikovali a obezřetně nakukovali za zárubně, neboť k případným zdravotním komplikacím nehodlali přidat zástavu srdce z vyděšení. A ani nechtěli schytat případnou solnou dávku, kdyby měl pantáta doma pod slamníkem kozlici.
Po chvíli skutečně nalezli pana domácího, kterak vyčerpaně sedí v ložnici a bolestí se nemůže pohnout. Akce pak na každý pád dostala spád. Prvotní ošetření, konzultace se záchrannou službou, vyčkat na příjezd sanitky. Zabalit věci, zkontrolovat, že kapr není na sporáku ani ve vaně, zatelefonovat příbuzné do matičky stověžaté, jak se situace vyvinula a kde bude dědeček hospitalizován, zamknout a předat klíč.
No, a to už se do vysílačky ozvala žádost o prověření spadlého stromu na silnici, ale to už byl a je jiný případ.