Předvánoční čas není pro strážníky jen o brzkém sběru pozdních padavek, řešení pětiprsťáků a zažehnávání sousedských sporů hrozících přerůst do vleklé zákopové války, ale i o pomoci. Na operační středisko se v časném odpoledni obrátil svědek, který uvedl, že na poště sedí muž. Na tom by nebylo nic divného, je tam teplo a asi jen půlka obyvatel města ve frontě, nicméně oznamovatel upřesnil, že dotyčný tam sedí poněkud nedobrovolně.
Po příjezdu hlídka zjistila, že je sedící muž přikován k elektrickému vozíku jak Prométheus ke skále, jen mu nikdo nežral játra. Co ho žralo, byla skutečnost, že u vozíku, bez kterého se nemohl přemísťovat, došlo během jízdy ke klinické smrti. Strážníci stroj prohlédli, leč ukázalo se, že dostat ho do pohybu nebude tak jednoduché. Kdo to někdy zkoušel, dá jistě zapravdu, že roztlačením z kopce jde nahodit embéčko, ale ne elektrický vozík. Bylo tedy nadmíru jasné, koňské síly budou muset nahradit ty strážnické (sobí spřežení taky nikde).
Ale ejhle. Kombinace vzdálenosti k cíli, povětrnostních podmínek, váhy vozíku, odporu koleček a v neposlední řadě i skutečnost, že byl kočí nadstandardně prostorově výrazný, dala jasně najevo, že tahle varianta dopravy také padá. Následovalo rychlé vizuální porovnání rozměrů vozíku a kokpitu služebního auta završené kategorickým zavrtěním hlavou. Možnost rozebrat muže i jeho kompenzační pomůcku hlídka pochopitelně téměř ihned zavrhla.
Strážníci tedy sáhli k osvědčenému III (nikoliv symbolu Tří sester, ale manuálu Improvizuji, improvizuješ, improvizujeme) a začali shánět někoho s dostatečně velkým autem i srdcem. Po chvíli se podařilo kontaktovat řidiče, který disponoval obojím. Autem i srdcem. Potom již vzalo vše rychlý spád. Muž i jeho nepojízdný oř byli naloženi do dodávky a odvezeni do místa pobytu. Tam byli vyloženi a po troše toho funění a lamentování předáni partnerce, která již zajistila náležité dobití. Vozíku, nikoliv muže.
A pak, že si lidé neumí pomáhat. Hezké svátky všem.