V tradiční variantě pohádky projedlo sourozenecké duo nebohé seniorce díry do střechy, a ještě ji oboustranně osmahlo na dvě stě sedmdesát. Poté vypečený páreček (děti, nikoliv stařenka) doběhl domů a byl oslavován. V původní, drsnější verzi sice taky Jenda s Mařkou úspěšně utekli z diabetického pekla, nicméně jen proto, aby se stali nedílnou součástí rodinné hostiny.
Hlavní aktéry tohoto světoznámého pohádkového příběhu notně připomínaly dvě děti, které krátce před setměním opuštěně seděly na domovním schodišti před dveřmi bytu. Tam si jich povšimla pozorná žena a upozornila na ně strážníky. Dodala, že zkoušela klepat na dveře, před nimiž robátka seděla, leč odpovědí jí bylo jen zlověstné ticho. Než hlídka dorazila, nalezli opuštěnci azyl v sousedním bytě u babičky oznamovatelky. Pochopitelně bez postranních úmyslů v podobě pečínky. Z jakékoliv strany.
Když dorazily uniformy, přidaly ke dveřnímu bubenickému sólu i intenzivní zvonkohru, neboť Jeníček s Mařenkou tvrdili, že rodiče jsou určitě doma. Po první hudební sloce, za niž by se nemusel stydět ani neurotický napoleonský tambor, se konečně uvnitř ozval jakýsi zvuk. Strážníci se připravili na klasický scénář, na jehož konci je většinou pozitivní dechová zkouška na alkohol a kurátorky. Naštěstí není svět ještě tak zkaženým místem a některé události jsou jen shodou hloupých náhod.
Zatímco bráška se sestrou dováděli venku v sadovnicky upravené zeleni, tolik vzdálené temným hvozdům, uspávali rodiče třetího potomka. Kdo se této výzvy někdy zúčastnil, ten jistě potvrdí, že daná událost leckdy skončí přesně obráceně, než byla plánována. Rodiče zahalili pokoj do ticha a šera, což mělo rozjíveného potomka spolehlivě uspat. Jediné, na koho to však působilo, byli právě dospělci, kterým se v nastalé atmosféře klidu a míru protočily oči a usnuli.
Aby byl sled událostí kompletní, býval Jeníček obvykle vybaven nejen chlebem, ale i tolik potřebnými klíči. Obvykle. Tentokrát je však zapomněl doma. Když chleba došel a zábava se stala poněkud fádní, rozhodli se s Mařenkou vrátit. Cestu našli i bez drobků a šplhání po sosnách, ale do bytu se již nedostali. Chvíli stáli před dveřmi a zkoušeli se pěstičkami proklepat dovnitř, ale mělo to asi takový účinek, jako když tučňák klove do ryby zamrzlé do ledu. Nakonec to vzdali a sedli si na schody, kde je našla svědkyně.
Vše nakonec dobře dopadlo, trouby zůstaly chladné a všichni skončili ve svých postelích. Tedy až na strážníky.