Když se na tísňové lince ozval cizí mužský hlas, který oznamoval, že na hřbitově vedle márnice máme zraněnou kavku, začal se rýsovat jasný scénář. Ten obsahoval naivního hejla, který přijel ze stověžaté metropole na divokou Hanou za účelem pokoutného získání nedostatkového produktu a byl skupinou podloudníků vylákán na zasněžený hřbitov, kde byl okraden o čest i hotovost. Pak, pohozen u kříže na místě věčného odpočinku, očekával svou hodinku. Ačkoliv hřbitov ani obvykle nepřekypuje životem, tentokrát byl pod příkrovem sněhu zlověstně tichý. Hlídka zde nicméně nenalezla napáleného prosťáčka, kterému by od úst stoupaly poslední obláčky sraženého dechu a dramatický scénář se tak nenaplnil. Důvod byl prozaický. Jednalo se totiž o pěvce čeledi krkavcovitých, který se promenádoval po sněhové pokrývce a hledal něco na zub, respektive na zob. Posléze, znuděn přítomností živých, odešel do hloubi hřbitova, kde byl mezi rovy větší klid a více potravy.