Jak rádi bychom stále nepsali jen o osudových setkáních se sudy, soudky a lahvemi, ale třeba o záchraně černobílé pandy z reaktoru jaderné elektrárny. Vídeň je ale daleko a šance, že milovník bambusu dojde až k nám, je tudíž minimální. Neřkuli, že jádro taky nemáme. Takže zase zpět k lihovinám.
Nový den si užíval první hodinu své panenské nevinnosti, když strážnické oko u kamery zahlédlo v rohu obrazovky jakýsi podivný rej a pohyb. Jako by se obří kolčava pokusila zardousit tapíra, a ten se v posledním tažení snažil dostat zpět na všechny čtyři. Zhoupnutí ze zad na bok šlo dobře, ale pak se objevila nečekaná překážka. Ruce a nohy. Tyto neužitečné výrůstky fungující zjevně v nouzovém režimu ukončily marný pokus a vrátily tělo do základní polohy. Mezitím se zpoza rohu objevila lasiččí tlapka a pokusila se dosáhnou na lidskou kolébku. Dělila je jedna stopa. Třicet centimetrů. Třicet centimetrů však mohlo být stejně dobře třicet světelných let. Zkrátka bez šance na kontakt.
Tou dobou již k místu nerovného boje s přírodními zákony i vlastními těly mířila hlídka. Strážníci po příjezdu zjistili, že nejde o výsledek smrtelného zápasu mezi predátorem a jeho obětí ani o tapíří tajči, ale o výsledek sdíleného koníčku smíšeného partnerského páru. Oba se totiž rukou (ústy i žaludkem) společnou a nerozdílnou pokusili pokořit lihovou metu v nedaleké nálevně. S jedním okem skleněným a druhým přimhouřeným by se dalo říct, že v základní picí době remizovali, nicméně v prodloužení to slušně projeli. Jelikož měla hlídka končetiny plně funkční, pozvedla dvojici jak na duchu, tak především na těle.
Nakonec se na místě objevila i dobrá duše v podobě parťáka nestabilního párečku. Kamarád si nyní již svislou dvojici od strážníků převzal, k neskonalé radosti taxikáře ji naložil do přivolaného vozu a štandopede odeslal směr stůl a lože.