Když se krátce před půlnocí památného roku 1912 setkala sesterská loď Olympicu a Britannicu s přerostlou kostkou ledu, rozpáralo jí to bok, jako vojenský otvírák plechovku šprotů. Nepotopitelná chlouba zažádala o pomoc, a pak odplula ještě několik mil, bez ohledu na to, že její trup vypadal jako břicho samuraje po seppuce. A pak se potopila. Podobné setkání s pevnou překážkou zažil řidič hodně zánovního německého auta. Olejová vana vozu byla pro retardér tvořený z kočičích hlav (Kamenných. Při stavbě zpomalovacího prahu nebyl žádné kočce zkřiven dráp ani chlup.) asi takovou překážkou, jako Ludvíkovo fiží pro gilotinu. Řidič vozu, obdobně jako kormidelník Titanicu, pokračoval po velkém třesku v cestě a po městě vykresloval surrealistické duhové obrazce. Strážníci se napojili na začátek vazké Ariadniny nitě a nechali se vést labyrintem ulic až k místu, kde vůz definitivně vypustil duši. Respektive olej. Vzhledem k tomu, že řidič těch ulic projel poměrně hodně, vypadalo to, že se snažil rozhoupat hladinu oleje tak, aby přestalo svítit to protivné světýlko s olejničkou. Což šlo pochopitelně vyřešit žvýkačkou. Nakonec se strážníkům podařilo vůdce olejového vozidla nalézt a přivést k vozu. Kromě mastné pokuty bude muset zřejmě hasičům uhradit i mastný zásah.