V pozdních odpoledních hodinách přijala stálá služba oznámení o jakémsi korpusu ležícím nehnutě na autobusové zastávce. Když hlídka dorazila, nalezla na dlažbě způsobně dlícího mladého muže, který vypadal, jako by se uvolňoval v jogínské tygří poloze tak dlouho, až usnul. Vyprázdněná plastová láhev od nepřirozeně rudého vína dávala tušit, že spánek nenastal jen tak.
Verbální pokus o probuzení byl v podstatě jen nutnou formalitou a nazdvihnuté víčko odhalilo pouze bulvu podobnou mini mozzarelle. Celou bílou, kulatou a lehce oslizlou. Druhá jakbysmet. Strážníci zahájili tradiční prstovou nekromancii a zkusili dostat na bulvy zorničky i duhovky (pochopitelně nikoliv dloubáním do očí), leč pouze s polovičním úspěchem. Na chvíli problikly, a zase se vrátily do úkrytu.
Jistým progresem bylo, že mladý muž začal vydávat náhodné shluky hlásek a snažil se hýbat končetinami. Trochu připomínal chobotnici vyvrženou na břeh. Strážníci nemají vůči hlavonožcům žádné předsudky, načež mu poskytli náležitou součinnost. Zvedli ho do vertikální pozice a změnili se na loutkoherce. Vše marné. Pohybové buňky stále stávkovaly a jakéhokoliv nevinného stávkokaze nemilosrdně ubily vinnými argumenty. Koneckonců, měly na to tři promile vinných argumentů.
Nedalo se nic dělat a hlídka musela sáhnout k poslední možnosti. Záchytce. Zde je třeba připomenout, že cesta s klientem na záchytku je pro strážníky něco jako výprava s Prstenem (ano Tím Prstenem) do Mordoru. Převážený subjekt působí všem okolo jen problémy, nelze se ho zbavit pohozením do křoví, válet ho taky nemůžete nechat, a kdyby se dostal do špatných rukou, mohlo by to dopadnout tragicky. Ostatně, kdyby to šlo, mrsknul by Frodo šmuk do šípkového křoví a sága by skončila po sto dvaceti stranách úvodu.
Na rozdíl od zlatého kroužku nebyl mladý muž vhozen do žhavé Orodruiny, ale odložen na chladné lůžko, kde bezpečně vystřízlivěl. A strážníci nepřišli ani o jeden prst.