Ticho jako v hrobě, pohledy přikované k obrazovce, kde nemilosrdná časomíra ukrajovala sympatickému soutěžícímu v tvídovém saku sekundy na odpověď na náhradní otázku, zda je kruhochvost hmyz či plaz. Když už se chystal vyřknout ortel a napětí se dalo krájet jako čerstvě ztlučené máslo, ozvaly se rány na dveře, škrábání, nesouvislé hulákání a lkaní. Nitrem napjatých diváků jako blesk projela myšlenka: Hannibal Lecter ante portas. Kouzlo rodinného vědomostního podvečera se rozplynulo a zanechalo jen pocitový škraloup, za který by se nestydělo ani kakao v socialistické školce. Nezbylo tedy nic jiného než vytočit tísňovou linku.
Strážníci byli na místě dřív, než by děti oklepaly zmíněný kakaový povlak z prstíku, na který ho zkušeně namotaly. Po příjezdu nenalezli legendárního doktora se specifickým apetitem, ale poněkud zoufalého muže. Ten nebyl pachatelem, ale v podstatě obětí shody okolností, alkoholem vytuněných buněk a slabší kreativity architektů. Dotyčný se pokoušel dostat do budovy, ale klíče odmítaly spolupracovat nejen s prsty, ale i se samotným zámkem. Ukázalo se, že ani spolupracovat nemohly, protože patřily k domu vzdálenému dva kilometry, který byl postaven ve stejném stylu jako ten dobývaný. Když muž na své pivní pouti zahlédl podobný vchod tonoucí v pološeru a zkrápěný kapkami deště, které rodilo temně šedé nebe, zaradoval se, že je již doma a brzy ulehne v lože. Jak daleko byl pravdy, již víme. Dva tisíce metrů. Strážníci ho tedy vyvedli z omylu a nasměrovali ke správnému konci. Nejen města, ale i příběhu. Vše nakonec dobře dopadlo, jen diváci se nedozvěděli, že kruhochvost je béčko.